Welcome sweetie~

Nudíte se hodně?

Rin + len dance by chuuCamiiPojďte mě zaspamovat! :3Rin + len dance by chuuCamii

blog mi pomalu umírá .-. chvilku strpení, snažím se to tu oživit :3
kašlu na to!! půl dne se píšu s blbinama do boxů a podobných kravin a pak se mi to smaže kvůli připojení .-. vím že to je hloupost ale beru to jako signál, že si mám dát minimálně pauzu. A taky mě to znamenitě naštvalo.

Věřím

4. ledna 2016 v 13:17 | Renyu |  Píšu


aneb renyu zkouší po sto letech něco napsat, jen takový drobný útržek~

Přejela jsem prsty po tom řetízku. Není na něm nic nijak speciálního, naprosto obyčejný řetízek. Ale pro mě obyčejný není. Protože to byl dárek. Dárek k mým narozeninám, od té správné osoby. Jak to jen někteří lidé dělají, že vás donutí na ně myslet tak často? Jak to jen dělají, že byste za vteřinu strávenou s nimi prodali svoji duši? Jak to jen dělají, že je musíte mít rádi, ani skoro nevíte proč? Že musíte milovat jejich úsměv, jejich oči, jejich energii, která z nich vyzařuje, jak to vlastně dělají, že z nich vyzařuje zrovna taková energie a jak to dělají, že já jsem z ní celá tak unešená?

Achjo. Proč se jen nechávám takhle unést? Vždyť je to tak hloupé, tak slabé.

Znovu jsem přejela prsty po tom řetízku. Obyčejný stříbrný řetízek, na kterém je umístěný maličký, lesklý,dokonale černý kamínek. Černý stejně jako moje krátké vlasy, černý jako ten lak na mých nehtech, co tak miluji. Černý jako velká část mého šatníku. Že by náhoda? Vždyť o mě skoro nic neví, alespoň myslím, že neví. Já sice neustále melu nějaké hlouposti o sobě, ale nikdo je neposlouchá. A jestli ano, bylo by příliš naivní si myslet, že je poslouchá zrovna někdo, jehož hlas nadevše miluji, a koho bych já poslouchala klidně celé hodiny, kdyby to tak šlo.

Ten řetízek nosím od chvíle, co jsem jej dostala pořád. Dobře, vlastně pořád ne, jen když můžu. Protože mě vidí. Určitě ano. Jako malá jsem to věřila. Věřila jsem, že když vám někdo, koho máte opravdu rádi něco dá, bude vás moci přes tu věc sledovat. Věřila. Dobře. Ještě stále věřím, jinak bych ho nesundala. Nikdy. V té věci je zabudovaný nějaký systém, vy vlastně vůbec nevíte jaký, ale víte, že vás vidí. Může vás vidět kdykoliv. Doopravdy kdykoliv. Když si čtete. Když tančíte před zrcadlem a vypadáte jako blázen. Když se cpete tou úžasnou čokoládou, co vám koupila teta ve Francii. Když usínáte v posteli a máte v pokoji nehorázný binec. Když se hádáte se svou otravnou sestřenicí. Když hrajete na housle a ony trapně zavrzají. Když sedíte na záchodě a dojde vám toaletní papír. Když se převlíkáte. Když si cumláte palec jak malý děcko, protože s tím zlozvykem nedokážete nikdy ani za nic přestat. Pořád. Pořád. Pořád.

Je to absurdní, ale stále mám pocit, že to tak doopravdy je. Že mě uvidí, když bude chtít. A když budu mít řetízek na krku. Když ho mám na krku, utvoří se kolem mě taková kopule a na všech jejích stranách budou neviditelný kamery, který budou vést přímý přenos. Nebo si to může přepnout na trošku jednodušší systém, na ten se to přepne i automaticky ve chvíli, když náhrdelník selže, jako když jste na Omegle a musíte přejít z videa na text - kdy se kašle na kopule a na myšlenku, že má vidět mě a přenáší přesně to, co řetízek vidí. Ale i z toho se dá celkem snadno vydedukovat, co zrovna dělám. Mrazí mě z toho. Stydím se. Sundám si řetízek.

Co když mě zrovna vidí? Co když mě vidí teď v těch děsnejch, špinavejch teplákách? Co když vidí můj šílený posez?

I když vlastně...a co. Jestli si na mě udělá názor podle něčeho takovýho, tak ať. To bych se v tom člověku asi spletla, kdyby něco takovýho bylo. Nenene. To neudělá. Na to se známe už moc dobře. Na to má příliš čistý srdce.

A jestli..jestli bysme spolu jednou...já vím jak to je nepravděpodobný, a že o mě by nikdo nikdy nestál...ale kdyby se celý svět zbláznil a ta poblázněnost by měla být z obou stran, tak ať o mě ví všechno. Každý detail. Ať vidí, jak tancuju před zrcadlem a dělám u toho divný ksichty.

Jen ať se kouká. Naopak.

Koukat se musí.

Znovu jsem řetízek zvedla a nasadila si jej na krk. Už nikdy ho nesundám. Nikdy. I když vím, že mě vlastně vůbec nevidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Matty Sintel Matty Sintel | E-mail | Web | 4. ledna 2016 v 20:10 | Reagovat

Velice zajímavý námět. Připomíná mi to ty nucené hodiny poezie u nás v zámecké kavárně. Často jsem tam slýchával, že i obyčejné věci, třeba kameny, cítí naši přítomnost stejně jako mi cítíme jejich, ale to je už trochu jiné téma. Moc pěkné. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama