Welcome sweetie~

Nudíte se hodně?

Rin + len dance by chuuCamiiPojďte mě zaspamovat! :3Rin + len dance by chuuCamii

blog mi pomalu umírá .-. chvilku strpení, snažím se to tu oživit :3
kašlu na to!! půl dne se píšu s blbinama do boxů a podobných kravin a pak se mi to smaže kvůli připojení .-. vím že to je hloupost ale beru to jako signál, že si mám dát minimálně pauzu. A taky mě to znamenitě naštvalo.

Leden 2016

Až teď první letošní výkec?

23. ledna 2016 v 21:26 | Renyu |  Diary
Well, chtěla bych se nějak nejdřív omluvit za svoji "aktivitu".
Za celý leden tu nemám zatím jediný článek, což znamená, že jsem tenhle rok nic nenapsala (styď se Renyu)...
celých dlouhých třiadvacet dní...
to má tenhle rok zatím JEN třiadvacet dní?
Poslední dobou se hrozně ztrácím v čase, nejsem schopná se v něm orientovat, věci co se staly týden zpátky mi připadají klidně i měsíc daleko.
Je to zvláštní, připadá mi, že už máme za sebou tak tři měsíce tohoto roku a při psání data jsem se spletla jen jednou a to asi tak třetího. Pak jsem už psala normálně, automaticky 2016. To se mi obvykle nestává, naopak mi většinou trvá, než si zvyknu .-.
Možná za to může můj určitý strach, že mi letošek proteče mezi prsty, stejně jako se to stalo s loňským rokem, a i když je leden, mám pocit, že mi toho možná už hrozně moc uteklo.
Je to strašně zvláštní pocit.
Taky se vůbec netěším na víkendy. Vím, že jakmile budu chvíli dělat něco "užitečného" tak se tím "vyčerpám" a budu si muset jít "odpočinout". Třeba zapnu facebook. No a tradá, zbytek odpoledne je v háji. Ne to zase ne, ale na internetu je jedna příšerná věc - nikdy nevíte, kde skončíte. Třeba před pár dny (doufám, že to byly dny) jsem hledala informace na úkol z italštiny do školy, informace o Svaté Kateřině a skončila jsem u jakési studie o tom, že jde vychovávat homosexuální kačery.
Neptejte se mě, jak je tohle možný, já taky nevím. Síla internetu.
Pořád mi připadá, že nemám co na práci, že se flákám a že marním čas, což je hrozný, tenhle pocit jsem nikdy neměla. Takže se snažím nějak pořád něco dělat a čas tím pádem využít co nejlíp. Zatraceně, to zní jako by se ze mě stával workoholik :D
No takže to je možná jeden důvod, proč tu zatím nic nebylo. Prostě nějak...nakonec čas nebyl. A ano, začínám se do svých keců zamotávat.
Ten druhý důvod byl prostě blok, který nějak pořád přetrvává, proto píšu jen takový výkec, nemám tušení o čem psát, nemám o čem psát a když mám o čem psát, tak nemám zrovna čas a když ho mám, tak se mi psát nechce. Jo, super logika.
Abych nevypadala, že jsem ale nenapsala ani čárku, dostala jsem se opět k wattpadu. Já tam nikdy nepsala nijak aktivně, mám tam tedy jeden starší příběh, ale to už vážně nemám tušení, o čem to vlastně bylo. Proč jsem nepsala aktivně..no přiznám se, že z části proto, že to nikdo nečetl, což je celkem demotivující. A je mi to záhadou, protože, teď nechci znít namyšleně, ale řekla bych, že budu lepší než určitý procento wattpadu už jen proto, že napíšu vyjmenovaný slova správně. A jestli ne, tak to byl hodně zlej překlep. A nebo proto, že nepíšu dementní fanfikci, tím myslím doopravdy dementní, vy co na wattpad občas vlezete nejspíš víte. To, co píšu teď taky nikdo nečte. Byla bych vděčná, kdyby si to někdo z vás přečetl a zkritizoval mi to, abych pochopila proč. Nebo si to apoň přečetl, abych nemohla furt fňukat, že to nikdo nečte. Takže jestli máte nervy a pár minut, tady mi uděláte radost.
Poslední dobou mě mnohem víc, než psát příběhy plný děje baví psát útržky, popisy a tak. Něco takovýho je snad i někde tady na blogu.
Chtěla jsem vám toho sdělit mnohem víc, ale všechno se mi to nějak povypařovalo z hlavy. Takže se to dozvíte třeba později. Stejně nešlo nejspíš o nic důležitého, to nejde vlastně nikdy.
Ale došlo mi, že jsem si vlastně letos po dlouhé době, asi tak po šesti, sedmi letech dala předzevzetí. Je vtipné, že mi to došlo až třiadvacátého ledna, přestože jsem si ho dala hned o půlnoci. Vlastně dokonce dvě.
To první je, že využiju každé příležitosti něco zažít, a zažiju toho co nejvíc. A taky si to užiju, of course. Prostě budu vytvářet zážitky, vzpomínky.
To druhý je, že se naučím šít.
A protože to vždycky chce aspoň tři věci, tak připisuju třetí bod.
Nevzdám se. V ničem. I když toho budou mít moje nervy dost.
v šití obvzlášť

Věřím

4. ledna 2016 v 13:17 | Renyu |  Píšu


aneb renyu zkouší po sto letech něco napsat, jen takový drobný útržek~

Přejela jsem prsty po tom řetízku. Není na něm nic nijak speciálního, naprosto obyčejný řetízek. Ale pro mě obyčejný není. Protože to byl dárek. Dárek k mým narozeninám, od té správné osoby. Jak to jen někteří lidé dělají, že vás donutí na ně myslet tak často? Jak to jen dělají, že byste za vteřinu strávenou s nimi prodali svoji duši? Jak to jen dělají, že je musíte mít rádi, ani skoro nevíte proč? Že musíte milovat jejich úsměv, jejich oči, jejich energii, která z nich vyzařuje, jak to vlastně dělají, že z nich vyzařuje zrovna taková energie a jak to dělají, že já jsem z ní celá tak unešená?

Achjo. Proč se jen nechávám takhle unést? Vždyť je to tak hloupé, tak slabé.

Znovu jsem přejela prsty po tom řetízku. Obyčejný stříbrný řetízek, na kterém je umístěný maličký, lesklý,dokonale černý kamínek. Černý stejně jako moje krátké vlasy, černý jako ten lak na mých nehtech, co tak miluji. Černý jako velká část mého šatníku. Že by náhoda? Vždyť o mě skoro nic neví, alespoň myslím, že neví. Já sice neustále melu nějaké hlouposti o sobě, ale nikdo je neposlouchá. A jestli ano, bylo by příliš naivní si myslet, že je poslouchá zrovna někdo, jehož hlas nadevše miluji, a koho bych já poslouchala klidně celé hodiny, kdyby to tak šlo.

Ten řetízek nosím od chvíle, co jsem jej dostala pořád. Dobře, vlastně pořád ne, jen když můžu. Protože mě vidí. Určitě ano. Jako malá jsem to věřila. Věřila jsem, že když vám někdo, koho máte opravdu rádi něco dá, bude vás moci přes tu věc sledovat. Věřila. Dobře. Ještě stále věřím, jinak bych ho nesundala. Nikdy. V té věci je zabudovaný nějaký systém, vy vlastně vůbec nevíte jaký, ale víte, že vás vidí. Může vás vidět kdykoliv. Doopravdy kdykoliv. Když si čtete. Když tančíte před zrcadlem a vypadáte jako blázen. Když se cpete tou úžasnou čokoládou, co vám koupila teta ve Francii. Když usínáte v posteli a máte v pokoji nehorázný binec. Když se hádáte se svou otravnou sestřenicí. Když hrajete na housle a ony trapně zavrzají. Když sedíte na záchodě a dojde vám toaletní papír. Když se převlíkáte. Když si cumláte palec jak malý děcko, protože s tím zlozvykem nedokážete nikdy ani za nic přestat. Pořád. Pořád. Pořád.

Je to absurdní, ale stále mám pocit, že to tak doopravdy je. Že mě uvidí, když bude chtít. A když budu mít řetízek na krku. Když ho mám na krku, utvoří se kolem mě taková kopule a na všech jejích stranách budou neviditelný kamery, který budou vést přímý přenos. Nebo si to může přepnout na trošku jednodušší systém, na ten se to přepne i automaticky ve chvíli, když náhrdelník selže, jako když jste na Omegle a musíte přejít z videa na text - kdy se kašle na kopule a na myšlenku, že má vidět mě a přenáší přesně to, co řetízek vidí. Ale i z toho se dá celkem snadno vydedukovat, co zrovna dělám. Mrazí mě z toho. Stydím se. Sundám si řetízek.

Co když mě zrovna vidí? Co když mě vidí teď v těch děsnejch, špinavejch teplákách? Co když vidí můj šílený posez?

I když vlastně...a co. Jestli si na mě udělá názor podle něčeho takovýho, tak ať. To bych se v tom člověku asi spletla, kdyby něco takovýho bylo. Nenene. To neudělá. Na to se známe už moc dobře. Na to má příliš čistý srdce.

A jestli..jestli bysme spolu jednou...já vím jak to je nepravděpodobný, a že o mě by nikdo nikdy nestál...ale kdyby se celý svět zbláznil a ta poblázněnost by měla být z obou stran, tak ať o mě ví všechno. Každý detail. Ať vidí, jak tancuju před zrcadlem a dělám u toho divný ksichty.

Jen ať se kouká. Naopak.

Koukat se musí.

Znovu jsem řetízek zvedla a nasadila si jej na krk. Už nikdy ho nesundám. Nikdy. I když vím, že mě vlastně vůbec nevidí.