Welcome sweetie~

Nudíte se hodně?

Rin + len dance by chuuCamiiPojďte mě zaspamovat! :3Rin + len dance by chuuCamii

blog mi pomalu umírá .-. chvilku strpení, snažím se to tu oživit :3
kašlu na to!! půl dne se píšu s blbinama do boxů a podobných kravin a pak se mi to smaže kvůli připojení .-. vím že to je hloupost ale beru to jako signál, že si mám dát minimálně pauzu. A taky mě to znamenitě naštvalo.

Fire in Heart - 1

8. listopadu 2015 v 0:00 | Renyu |  Píšu
První věc, kterou mi řekla, když jsem si vedle ní tehdy sedl bylo ono zamyšlené "Kdybych měla být nějaký den v roce, chtěla bych být normální, obyčejný den. Den, který přinese někomu radost, jinému smutek, někdo se narodí a někdo umře. Den na který se někdo těší, někdo se ho bojí a jiný ho nevnímá. Nebo kterýkoliv jiný den. Nechtěla bych být jedině Silvestr. Ten svátek je hloupý. Každý se těší jen na to, až ten den skončí, nemyslíš?"
Na tyhle myšlenky nikdy nezapomenu. Ono, nikdo by asi na takové uvítání od své spolusedící na střední nezapomněl. Když jsem tehdy vešel do třídy, jediné volné místo bylo právě vedle ní. Podpírala si bradu a dívala se s okna. Svoje dlouhé vlasy měla svázané do vysokého culíku. Působila jako obyčejná holka. Taková, která svému novému spolusedícímu poví obvyklé "Ahoj, jak se jmenuješ?"
Jenže tak to nebylo. Já si sedl a pár vteřin čekal. Ona se stále dívala z okna. Uvědomil jsem si, že to asi mám potom být já, kdo pozdraví. Vydal jsem ze sebe "ahoj" ale ona jako by mě neslyšela. Dál se dívala z okna.
Seděl jsem tam tehdy asi deset minut a nějak se smiřoval s tím, že tenhle školní rok prožiju vedle takhle zvláštní dívky. Přece jednou bude muset promluvit. Jaký má asi hlas?
Po těch deseti minutách se mě nepřítomně zeptala jestli se lidé těší na konec třicátého prvního prosince.
Na konec dne mých narozenin.
"Nikdy jsem nepoznala nikoho kdo by se narodil v tenhle den." zpozornila když jsem jí odpověděl a konečně se na mě podívala. Její oči byly hnědé stejně tak jako její vlasy, stejně jsem v nich ale viděl onu záři odhodlání, kterou znám od své sestry. Popravdě mě to trochu vyděsilo.
"Tak to mě těší." zkusil jsem se na ni zašklebit a překvapivě mi to vyšlo - a taky jsem jí nastavil ruku.
A díkybohu jsem se dočkal stisku její ruky a zářivého úsměvu. Nějak takhle jsem se seznámil s Lilly. Nebýt Lilly, kdo ví kde bych byl. Protože, ano, myslím že to bylo nějak tou dobou se mi začal pomalu bortit život a bez své úžasné kamarádky, která občas hledala smysl v nesmyslech a byla stejný snílek jako já, bych to asi nikdy nedokázal.
Přibližně od svých patnácti jsem si přál ji potkat. Lásku. Jak jsem už psal, jsem obrovský snílek. Prý až moc velký snílek, jako holka. Takhle kluci prý snít ani nemůžou. Na přelomu let dva tisíce jedenáct a dva tisíce dvanáct jsem si tedy řekl...že tenhle rok ji najdu. Lásku, která může být skrytá naprosto kdekoliv. Potkám člověka, do kterého se zamiluju, člověka, kterého podržím já a naopak, zkrátka všechno to co mí vrstevníci hledají neustále. Nebo to alespoň tvrdí. Tenhle rok jsem potkal Lilly. Jenže ona nebyla nikdy člověk kterého bych mohl milovat...takhle. Ona byla člověk co mi kdy byl nejblíž, moje největší podpora, a nebýt jí, neměl bych asi žádné kamarády.
Rok od roku šel dál a dál a najednou mi nebylo patnáct, ale devatenáct a stále jsem snil o lásce, kterou bych mohl jednou potkat.
Bojím se otočit stránku kalendáře a říct sbohem naději v dalším roce. Listopad. Člověk už nemá moc času.
Posledních pár let, kdy jsem měl prožít těch úžasných pár let..jsem všechnu svou energii věnoval své sestře. Bylo by sobecké říkat, že to bylo špatně.
Ale kdybych se mohl vrátit a vybrat si...kterou cestu bych si zvolil?
Ne, takhle nesmím myslet.
Raději bych měl spát....
Už je dvanáctého listopadu. Mám letos ještě šanci?
***
Konvice cvakla. Zalil jsem čajové lístky, vymáčkl pár kapek z citronu a zamíchal lžičkou s medem.
"Tady to máš, Ignis." podal jsem jí hrnek s červenými puntíky, její oblíbený.
"Nemusíš o mě pečovat tak moc. Jsem jen nachlazená." zachrchlala moje sestra jako osmdesátiletý kuřák a já se musel usmát a pohladit ji po jejích zacuchaných zrzavých kučerách.
"Stejně nemám nic jiného o co bych se staral, tak se chci starat aspoň o tebe."
"Pitomče.Kvůli mě jsi měl vždycky tolik problémů. Nejlíp by bylo, kdyby ses na mě prostě vykašlal. Já bych se o sebe postarala." odsekla a obrátila se ode mě. Na tohle chování a výčitky jsem byl zvyklý. Často nadávala na všechno možné a následně si protiřečila, v tomhle byla hrozně hloupá. Ale, kdyby to tak bylo...co by bylo?
"Ty že by ses o sebe postarala? Vždyť si ani nedokážeš zavázat tkaničky."
"Dokážu. Ale nepřipadá ti hloupé, když jsou svázané? Podle mého by byly raději volné a běhaly si jak se jim zachce."
"Ale když si budou běhat jak se jim zachce, časem se zničí, nemyslíš?" namítl jsem i když jsem věděl, že bavit se s ní je většinou naprosto nesmyslné.
"Jsou to moje tkaničky. Já se taky ničím svojí volností. Nechci zůstávat svázaná!" vykřikla a vyskočila z postele. Povzdechl jsem si.
"Holka, máš osmatřicet a před chvílí ses klepala zimou. Vlez si zpátky do postele."
Ignis se neochotně vrátila a zavrtala se pod peřinu.
"Hm..stejně bych chtěla být volná.." vyechla a usrkla čaje.
"Vždyť jsi. Jak víc volná bys chtěla být? Půjdu nakoupit, tak si můžeš naprosto volně vybrat, co bys chtěla."
"Česnek, ten je na nachlazení dobrej, ne? Říká se to. A pak ještě pomeranče. V těch jsou vitamíny, víš? Chci už zase moct přestat ztrácet čas v posteli."
"Ty seš fakt trdlo." vyprskl jsem smíchy. "Tak já ti to tedy koupím." pohladil jsem ji po vlasech. Moje sestra asi nikdy nedospěje. Alespoň si žije svůj život naplno, vždyť na tomá věk. Narozdíl ode mě. Já to naplno neumím. Naplno umím jenom snít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama