Welcome sweetie~

Nudíte se hodně?

Rin + len dance by chuuCamiiPojďte mě zaspamovat! :3Rin + len dance by chuuCamii

blog mi pomalu umírá .-. chvilku strpení, snažím se to tu oživit :3
kašlu na to!! půl dne se píšu s blbinama do boxů a podobných kravin a pak se mi to smaže kvůli připojení .-. vím že to je hloupost ale beru to jako signál, že si mám dát minimálně pauzu. A taky mě to znamenitě naštvalo.

Dneska vážím VÍC než včera

16. listopadu 2015 v 20:06 | Renyu |  Diary
Byla jsem posedlá svojí váhou.A vlastně ještě jsem.
Začalo to přibližně před rokem, ale tehdy ještě poměrně nevinně. Všechny velké problémy začínají vždycky tak nevinně! Tehdy by se to dalo nazvat jako přirozený proud dospívání. Každá holka se v pubertě přece aspoň jednou podívá do zrcadla na svůj pupínkovatý nos, "hovnově hnědé" oči, řídké vlasy, malý hrudník, velký zadek, pihu a tváři, ďolíček v bradě, nebo špíček na břiše a nespokojeně zamručí. Kolikrát se s tím pokusí něco dělat, když to je možné. Což u váhy bohužel či naštěstí možné je. Tehdy jsem ale byla ještě docela normální, docela v pořádku. Stáhla jsem si do počítače pár workoutů a začala cvičit. A pak si dala něco sladkého. O nějakých dietách, zdravém životním stylu a podobně...jsem tehdy neměla ani ponětí.
Postupně, jak jsem dál a dál hledala nejrůznější hloupé rady, tipy a cviky jsem konečně objevila jednoduchou radu. Bez kardia to nejde.
A taky ty dietní asky, ty mi hodně pomohly. Jo, přiznávám se. Jednu dobu jsem denně stalkovala a projížděla ty přihlouplé a přihlouplejší asky, kde každá věta končí "beruško" "zlatíčko" nebo "princezno" a srdíčkem. Ale jedna věc se těm askům musí nechat. I když je to samé srdíčko, zdrobnělinka a tak dál a tak dál, většinou se drží daleko od any a podobných svinstev. Opravdu ty holky žijí zdravě, minimálně se o to snaží. A vzhledem k tomu, že takové asky fungují i déle než rok, jim to narozdíl ode mě vydrželo. To obdivuji.
Každopádně, nebudeme předbíhat (všichni si totiž přejí neskutečně moc vědět, co bylo dál, že ano)
Tou dobou, na začátku letošního roku, byla jsem na tom hrozně. Rozhodně. Už to nebyl jeden, dva kritické pohledy do zrcadla. Byly to hodiny hloupého pubertálního pláče. Chtěla jsem si ten tuk uřezat (naštěstí i v záchvatu jakési paniky, či jak to nazvat mi bylo jasné, že by to fyzicky nebylo zrovna nejlepší)
No a dne *listuje v deníku* ach ano, po jarních prázdninách - devátého března 2015, přesně ten den se to konečně rozjelo. Začala jsem jíst zdravě. Začala jsem cvičit. Psát si jídelníčky. A tentokrát už to i konečně věděli lidi kolem mě, doma, ve škole, všudemožně. Tentokrát to bylo oficiální a to byl jeden z důvodů, proč jsem jen tak nemohla přestat. Vydržela jsem týden. Týden sice zní jako krátká doba, ale když si to tak člověk vezme, do té doby jsem se nevydržela necpat sladkým ani dva dny. Byl to úžasný pokrok. Já objevila nový koníček, běhání. Byla jsem nadšená.
Uplynul druhý týden, třetí, čtvrtý....a po měsíci tu byly Velikonoce. Jo, tehdy už jsem k sobě nebyla ani zdaleka tak kritická. Nezhubla jsem sice moc, ale já ani moc hubnout nepotřebovala. To jsem vlastně úplně dodat zapomněla, já nebyla ani na tom začátku tlustá (naschvál je psáno tučně a ne kurzívou), byla jsem možná tak oplácaná. Řekla bych, že jsem vlastně ani ještě nespadala do kategorie nadváhy, a pokud ano, tak jen velice lehce.
Kolem toho dubna a května, ano stále jsem cvičila, stále jsem jedla víceméně zdravě, ale už jsem si nepsala jídelníček, už jsem si nechávala daleko víc prostoru, už jsem chápala, že jsou místa, kde člověk nezdravě jíst nejenže může, ale dokonce musí (zkuste si třeba školní výlet).
Nemyslete si ale, že bych tou dobou byla spokojená. Jen to šlo trochu víc do pozadí a zkrátka jsem se zklidnila.
Přišel červen a s ním konec školního roku, začátek léta, a pro mě nejúžasnější doba roku dva tisíce patnáct. Vzpomínám ráda. Ale na tohle vzpomínám velmi ráda *nostalgic face*
Možná právě proto, že celý rok dva tisíce patnáct pro mě byl vždycky příliš soustředěný na váhu, neřešila jsem skoro nic jiného.
Ale vlastně jo.
Ještě jsem kromě sebe řešila jednoho člověka.
Zajímalo by mě, jestli se to ten člověk kdy dozvěděl, nebo spíš, jestli ho to kdy napadlo, protože já jsem příliš stydlivá a trapně uzavřená než abych se vyznávala. Sad story.
Právě v době kolem června, a vlastně až do srpna se mi podařilo poslat veškeré starosti s váhou a svým zevnějškem pryč a našla novou posedlost.
Jenže samozřejmě...v jednu chvíli mi konečně došlo, jak jsem krásně naivní a že moje snažení v tomhle ohledu, well, ono to nebylo snažení ale spíš snění jenže i to je tak nádherné, a tak nádherně bolestivé, když si člověk uvědomí, že zůstane jen snem, že jsem se postupně snažila zapomenout. Zapomenout. Zapomenout na existenci té osoby, minimálně na tu část její existence, co mě oslovila. Možná i to přispělo k tomu, že nastartovalo moje velice myslitelské období.
Tam se všechno zesralo, řekněme to takhle.
Jak řekla moje úžasná VRBA, a že byste úžasnější nenašli, vědomost vede k největší nevědomosti.
Když člověk začne jednou myslet nad čímkoliv víc, než by měl, vždycky z toho zmagoří. Dobře, úplně vždycky asi ne, ale často se to stane. Začala jsem nad jídlem přemýšlet, pro změnu. Proč jíme? Abychom žili.
A proč pro naše životy musí něco umřít?
A proč toho musí být tolik?
Proč jíme tolik, když nám stačí mnohem méně?
Začala jsem jíst tedy méně. A méně. A ještě míň.
Tentokrát to nebylo kvůli štíhlé linii.
Tentokrát se mě zmocnila obrovská nechuť. Nechuť k jídlu. K jezení. Ke všemu, ve své podstatě.
Chtěla jsem se vyhnout živočišným zdrojům, jak to jen půjde. Když už musím něco sníst, tak ať to ublížilo předtím někomu co nejmíň.
Tak jsem ze školního oběda snědla jen polévku. Spolužáci se mě tehdy ptali, jestli mi to stačí. A mě to stačilo.
Pro to aby člověk přežil to skutečně stačí.
Jenže když to opakuje, slábne.
Kila šla dolů, aniž bych pro to hnula prstem. Bylo mi to divné. To je pravda. Jak je možné, že dřív, když jsem jedla zdravě a cvičila, trvalo mi takovou dobu, než byla dole tři kila, a teď, když nehnu ani prstem a jen jím normálně (skutečně jsem si myslela, že jím normálně) je jich dole pět?
Jenže, přiznejme si.
Kdo...kdo by fňukal z toho, že mu jde váha dolů, i když nic nedělá.
Komu by to vadilo?
Vždycky se hezky, moc hezky kouká na nižší a nižší čísla.
Jenže pak tu bylo pár dalších divných věcí, kterých jsem si všimla. A stejně jsem ta varování nebrala vůbec vážně.
Že mě bolí, když sedím. Že mi jsou tak velké věci, co jsem nosila v sedmé třídě.
Pamatuju si, jak jsem jednou chtěla cvičit, ale tak mi kručelo v břiše, že jsem musela přestat poskakovat.
Pamatuju si, že jednou jsem se ráno šla napít a začalo mě příšerně bolet břicho. Pár dní na to jsem četla ten článek "jak být anorektička" a došlo mi, že to bylo z hladu (ještě se divíte, proč jsem z něj byla TAK znechucená a napsala na něj tak hrozně fab hejt?)
Pamatuju si, jak jsem tancovala Hare Hrae Yukai, chytla se za boky a vyděsila se, jak už cítím JENOM kosti.
A stejně jsem nebyla vyděšená natolik, abych něco dělala.
Jednou mi bylo oznámeno, že jdu k doktorce, na obyčejnou kontrolu.
Ten večer jsem nemohla usnout.
Nebyla jsem zase tak slepá, ani hloupá, abych si nedomyslela, co se stane.
Dobře, nečekala jsem, že to bude až tak zlý.
Čekala jsem, že řekne "děvče, ty máš podváhu" a tím to skončí.
Ale neskončilo, samozřejmě. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že pojedu do nemocnice hned. Pátek, v který se to mělo rozhodnout jsem se nebyla schopná na nic soustředit a celý den jen nedočkavě čekala na onu zprávu, a doufala, že bude šťastná. Dokonce jsem v tom stresu zmrvila test z italštiny a dostala svou první letošní pětku, heheh. Ale co bych tehdy dala za to, kdybych se mohla ten den bát testu z italštiny a ne odjezdu do léčebny.
Zpráva naštěstí byla ta dobrá. Nestává se to člověku až tak často, že se skoro rozbrečí štěstím v autobuse a hrozně se drží aby nezačal řvát přes celé vozidlo, jak je happy. (oni by ti lidi asi tak moc happy jak já nebyli)
Tak jsem tedy dostala měsíc čas a každý týden chodila na kontrolu k doktorce. Aby si prohlédla mé jídelníčky, převážila si mě, a zeptala se na pár záludných otázek. A abych se ulila z češtiny. Škoda, že máme tolik hodin z češtiny, jak ráda bych dělala komisionálky! (protože protest proti našemu češtináři, ale to by bylo na samostatný článek)
Celkově se to se mnou asi zlepšilo. Už ani zdaleka tolik neřeším každé jídlo. Co k němu budu mít? Vždyť je to skoro jinak. Minimálně to nepromýšlím na hodiny nebo dokonce dny dopředu. Už mi není neustále zima. Když cvičím, neunavím se tak rychle. Nejsem až tak smutná, neustále. Dalo by se říct, že se to zklidnilo.
Jenže..úplně?
To ani zdaleka ne.
Prý mám vážit padesát kilo. A-ale to je tak moc! Asi taková byla moje reakce, když mi to řekli. V tu chvíli..jsem si připadala jako něco, co o sobě už vůbec nemůže rozhodovat. Oni mi přesně určí, kolik mám vážit a je jedno, jestli se to mě zamlouvá nebo ne.
Oni rozhodnou co se mnou bude dál. A když jsem na jedné kontrole vážila o čtvrt kila méně, než na předchozí, bylo to, jako bych za ten týden zhubla o kila tři.
Vždyť je na světě tolik lidí, kteří tuhle normu, či co to je porušují daleko víc než já, ať už z jedné, nebo druhé strany a nikdo je neřeší...tak proč já?
V tu chvíli mi bylo hrozně. Samozřejmě to nebylo jen kvůli číslu "padesát", ale prostě z principu. Ze svojí tvrdohlavosti. Z pocitu, že budu mít zase stehna, co se o sebe třou. Z pocitu, že se mi vrátí moje obrovské tvářičky.
A pak ze mě na pár dní vymizela veškerá radost. Bylo to sice jen pár dní, ale vážně...chvíle, kdy člověk nemá chuť žít, jakože vůbec, se zdá jako celá věčnost. Když jsem v tu dobu přecházela silnici, říkala jsem si, že kdyby přijelo auto, bylo by mi to jedno. Naopak, bych to skoro uvítala. Neměla jsem absolutní chuť jíst. Říkala si, že kdybych jela do nemocnice bylo by mi to stejně fuk. Všechno mi bylo fuk.
Vzpoměla jsem si na to úžasné období léta. Tou dobou jsem na to tolik nemyslela, a vlastně jsem měla ideální postavu. Počet kilo nebyl ani tak vysoký, ale ani tak nízký. Stejně na tom byly i centimetry. A do toho jsem byla šťastná a zasněná platonickou láskou. Proč to tak nemohlo tak zůstat? Proč jsem se musela posunout dál? Proč? Kdybych se tak mohla vrátit..vrátit a zabránit tomu co se stalo dál. nechat věci jak byly. Určitě bych pak byla šťastnější......
Jenže...ať už moje váha bude jakákoliv, furt kolem sebe mám něco, co bude vždycky vážit mnohem víc.
Svět není bez kouzel. Protože...někteří lidé prostě nemůžou být obyčejní. Minimálně jejich slova vyřčena ve správnou chvíli...už nejsou obyčejná.
Děkuju.
Děkuju tomu, že mám tak úžasné kamarády.
Že můžu poslouchat, co jsi dělala o víkendu.
Nebo, že můžu poslouchat, jak jsi se naštval na bráchu.
Nebo, že můžu poslouchat Tebe, jaký jsem šprtokýbl.
Nebo, že mi zase Ty vyprávíš, kdo mi řekl 'kočičko'. *půlka učitelského sboru
Nebo, že ať přijdu s jakýmkoliv problémem, Ty se mi budeš vždycky snažit pomoct.
Děkuju za to všechno. I když si to možná neuvědomili, zvedli mi náladu. A už to je jako kouzlo.
A pak samozřejmě úžasná rodina. Těm bych nejraději děkovala každou vteřinu, když už jsem u toho. V jednu chvíli jsem se prostě rozesmála a rozbrečela najednou a smála se sama sobě, smála a brečela všemu, že nechci být zase taková jako dřív.
A jim se stejně povedlo mě uklidnit.
Od té chvíle...mě je to vlastně fuk.
Ok, zase tak fuk ne. Asi je nemožné, aby někomu bylo něco tak zatěžujícího úplně jedno. Ale vlastně, vlastně docela CHCI přibrat. Stejně není zase tak hezký, když má holka velký boky a je vychrtlá. Vyhrtlost je pro slečny s klučičí postavou ˘^˘
A pak pro ty, kterým prostě vychrtlost náleží přirozeně, samozřejmě. Ale ne pro mě. Mě ty tvary patří. A svým způsobem se na ně těším. Protože to budu zase já. A samozřejmě, je tu určitá hranice, ale myslíte si, že je vůbec možné, abych ji překročila, když jsem pod takovým dozorem doktorů? :D
Ale zároveň chci nějaké svaly. Ty jsou přece jen mnohem těžší, zdravější, a hezčí, než příliš tuku. Taťka mi doporučil hrazdu, chlap jeho výšky na tom prý nabere i dvacet kilo, což je prostě bomba.
V pátek jedu do té nemocnice. Tentokrát už ne na nějakou týdenní kontrolu jídelníčku. Prakticky na to, aby se rozhodli, co se mnou chtějí dělat dál. Jestli si mě tam vlastně nechtějí nechat.
A víte vy co?
Já sama bych si přišla pěkně hloupě, kdyby si mě tam fakt nechali.
Tyhle léčebny nejsou pro mě. Jsou pro ty slečny, které jsou úplně jinde než já. Jsou pro ty, co jedí nahé před zrcadlem. Jsou pro ty, co polykají tampony. Pro ty, co počítají každou kalorii. Pro ty, které bolesti z hladu neděsí, pro ty, co se v nich vyžívají. Pro ty, co mají pod čtyřicet kilo a stále vidí v zrcadle velký zadek. Pro ty, co došly daleko dál. Pro ty, co se dostaly tak daleko...tak daleko, mnohem dál než já.
Taky jsem na tom sice nebyla ani nejsem nijak zvlášť dobře, a nejsem si jistá, jestli ještě někdy budu jíst a doopravdy vůbec nad tím nebudu přemýšlet, ale i kdyby ne...nikdy jsem..nikdy jsem nebyla tak daleko.
A nikdy nebudu. Slibuju.
Proto jim chci dokázat, že tam nepatřím. Bylo by přece hloupé, aby ztráceli čas se mnou, namísto těch, co to doopravdy potřebují.
Sama už toho mám dost a jestli něco vím jistě, tak že se těším, až tohle skončí. Až se všechno vyřeší úplně. Nejsem blázen a jsem si vědomá, že to touhle návštěvou neskončí. Ale čím dřív, tím líp.
A vlastně bych chtěla říct ještě něco. Tohle je asi ta nejosobnější věc, kterou jsem sem na blog kdy svěřila. Ale oni to stejně nějak všichni kolem mě vědí, minimálně o existenci nějakého problému. A je to tak mnohem lepší. Je to vlastně docela zvláštní pocit, když polovina vaší třídy ví, kolik vážíte a co líp, když přiberete, tak vám pogratulují.
A pokud jde o nějaké vracení se v čase...je to hloupost. Věřím, že všechno co se v tomhle světě stane, má nějaký důvod. Je hloupost něčeho co uděláme litovat, jako samozřejmě, lítost je přirozená, a když se nám stane něco co není hezký, tak ji prostě cítíme, litujeme hádky, špatné známky, nevyřčených slov, smrti...ale je hloupé litovat dlouho, litovat déle než to přirozené je, protože se stejně už něco stalo a je minimum věcí, co jde vážně napravit. Je hloupost litovat čehokoliv, co jsme kdy udělali v minulosti, protože to člověk nezmění. Ale přítomnost se stále tvoří. A časem se ukáže, že bez těch špatných kroků, by se nikdy nevytvořila.
Kdybych se v páté tříde dostala na gymnázium, nikdy bych nepotkala lidi co jsem potkala takhle, nepotkala bych tolik úžasných kamarádů. Nezažila tolik zážitků. Kdybych dostávala z testů automaticky jedničky, nenaučila bych se vůbec učit. A tady...nemyslím si, že by mi to štěstí vydrželo. Respektive...tehdy jsem si neříkala "mám dobrou postavu, nechám to takhle". Neřešila jsem to cvičením nebo dietou, ale stejně jsem zase tak spokojená nebyla a postupem času bych to řešit asi zase začala. A buď bych se akorát trápila a slepě dál jela "zdravý životní styl" a nespokojeně se dívala na čísla na váze, nebo by se to rovnou časem překlopilo v nějakou poruchu. A věřte, že je mnohem lepší přijít "já zhubla vlastně docela omylem" než jako doopravdy ovládaná anorexií.
Takže jsem za to vlastně docela ráda.
Děkuji za pozornost a vaše nervy, že jste dokázali číst o mém těžkém problému.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Narcis Narcis | Web | 16. listopadu 2015 v 22:30 | Reagovat

K poslední větě - on to opravdu těžký problém je. Ve svém okolí mám lidi, kteří byli několik měsíců hospitalizováni v nemocnici, posléze v psychiatrii, a nejdůležitější na celém tom procesu je vážně ta opora druhých lidí. Takže hodně štěstí. A to že jsi vyloučila vše živočišné, to je super. Být vegan, tak pomůžeš nejen sama sobě :) Snaž se a bude to dobré.

2 Anita Anita | Web | 17. listopadu 2015 v 2:10 | Reagovat

Na tento článok som na stránke blogu klikla s tým, že nájdem ďalšiu spoveď pro ana blogerky. A teraz neviem čo konkrétne ti napísať, ako reagovať. Prekvapilo ma to. Je to úžasný článok, síce som sa občas máličko strácala, ale to nevadí. Má to skvelý príbeh, o to viac že je pravdivý. Držím ti palce, aby si sa cítila dobre vo vlastnom tele. Aby si nabrala onú váhu, svalovú hmotu ak chceš. Najmä aby si znova neprestala jesť, nech sa z toho dostaneš.

3 Majklice†Světice Majklice†Světice | Web | 19. listopadu 2015 v 17:51 | Reagovat

Ani jsem nevěděla, že existuje něco jako "dietní asky".
Taky jsem mívala chuť si ten tuk uřezat, ale když jsem se o to jednou pokusila, došlo mi, že to asi bohužel nepůjde. Já vím, že jsi se s tím dost natrápila a je mi to trochu blbé, ale stejně se nemůžu ubránit tomu pocitu závisti, že se ti podařilo zhubnout tak snadno. Teď kvůli práci ani nemám čas jíst, ale kila se mě stejně pořád drží :D

4 Renyu Renyu | E-mail | Web | 19. listopadu 2015 v 20:17 | Reagovat

[1]: Děkuju moc <3 On s veganstvím je problém v tom, že problém není, když se na něj jde správně. Jenže já na něj šla sama, nějak "jen to vyloučím" ale neměla jsem za to žádnou náhradu. A pak to dopadlo, jak to dopadlo.

[2]: Páni, děkuji moc! Jsem ráda, že Tě můj článek takhle překvapil ^^

[3]: Ono to šlo dolů ve chvíli, kdy jsem pomalu přestala chtít aby to dolů šlo a za září bylo pryč vážně pět kilo ._. takže člověk je najednou lehčí jak v šestý třídě. Ne vážně, člověk by neměl v tomhle ohledu blbnout.

5 Penny Mizuki Allonsy Penny Mizuki Allonsy | Web | 23. listopadu 2015 v 17:05 | Reagovat

Co bych prvne chtela rict je to, ze te docela obdivuji. Zaprve kvuli tomu, ze ses s tim tak poprala a za druhe kvuli tomu, ze si mela odvahu to napsat. Ja byt tebou, tak bych v sobe nikdy nenasla takovou odvahu o tom mluvit, natoz psat ^^
Anorexie je velky problem. Ja osobne jsem se s ni nikdy nesetkala- nastesti. Kazdopadne mi nekdy doslo, ze je strasne dulezite se mit rada. Nebyt namyslena, ale ani takova, ktera na sobe vidi jenom to zle ^^
Kazdopadne ti do budoucna drzim palce :)

6 Renyu Renyu | E-mail | Web | 1. prosince 2015 v 17:41 | Reagovat

[5]: Děkuju moc <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama