Welcome sweetie~

Nudíte se hodně?

Rin + len dance by chuuCamiiPojďte mě zaspamovat! :3Rin + len dance by chuuCamii

blog mi pomalu umírá .-. chvilku strpení, snažím se to tu oživit :3
kašlu na to!! půl dne se píšu s blbinama do boxů a podobných kravin a pak se mi to smaže kvůli připojení .-. vím že to je hloupost ale beru to jako signál, že si mám dát minimálně pauzu. A taky mě to znamenitě naštvalo.

Bohyně Slov

9. listopadu 2015 v 18:25 | Renyu |  Píšu
Přesně na tohle téma jsem loňský školní rok psala povídku. Ano, tu jak jsem s ní vyhrála školní soutěž, aniž bych věděla že jsem se vlastně přihlásila.
A teď jsem si vzpomněla, že jsem ji chtěla vlastně zveřejnit na blogu. Děkuji tématu týdne.


Prázdnota. Nějak tak se dal výstižně popsat ten pocit, který jsem právě cítil. Nevěděl jsem, kde jsem byl, kdo jsem byl, proč jsem byl ani co bylo předtím. Kolem mě se rozléhala tma. Nebo, takhle je to špatně. Tma není kolem mě. Já jsem její součástí. To znamená, že jsem navždy někde v prázdnotě, připraven pociťovat pouze prázdnotu. Náhle jsem věděl co bylo dřív. Věděl jsem přesně, co to znamená. Znamená to, že jsem po smrti. Když je člověk mrtvý, cítí prázdnotu? Je součástí tmy? Vždy jsem si myslel, že nebudu cítit nic. Tahle tma...ale není přece skutečná. Pokud otevřu oči, budu zase živý? Dokážu je vlastně otevřít? Zkusit to můžu. Jestli jsem doopravdy mrtvý, můžu cokoliv chci. Nic za to už dávat nebudu. Ani kdybych chtěl. Celou svou mysl soustředím na svá těžká víčka. Nikdy mi tak těžká nepřipadala. Znamená to skutečně, že je něco jinak?
Pootevřel jsem oči, a pomaličku se snažil je otevřít víc. Vidět všechno, každičký detail místa kde se nacházím. Po chvíli jsem je konečně otevřel pořádně. Přečkal jsem tu otravnou mlhu, kterou člověk vidí pokaždé, když má dlouho oči zavřené.
Viděl jsem. Ležel jsem v místnosti. Ale byla úplně jiná než jakákoliv místnost, v jaké jsem si kdy mohl dovolit žít. Působila velice vznešeně a elegantně. Jako ze zámků, které jsem navštěvoval s rodiči jako malý. Zdi byly malované různými ornamenty, strop byl taky bohatě pomalován a podlaha byla ta lesklá, na stropě visel ozdobný lustr. Omlouvám se za špatný popis, jenže já neměl pro umění nikdy moc velký smysl. Další ozdobou byly honosné dveře, až zbytečně obrovské dveře. Celá ta místnost byla obrovská. A zároveň úplně prázdná. Vlastně jsem v ní ležel jen já.
Byl jsem si jistojistý, že úplně každý můj pohyb v ní je perfektně slyšet. Něco tak velkého, není to tak zbytečné? K čemu vlastně, kdy byla někomu taková místnost? A vlastně - co v ní dělám já? Jsem doopravdy mrtvý? Prohlédl jsem si své tělo. Nikde ani škrábnutí, jakýkoliv náznak nějakého zranění, nebo něčeho, co by jasně říkalo, že mrtvý jsem. Moje srdce taky tlouklo. Pravidelně, v dokonalém rytmu.
Jestli ale nejsem mrtvý, co tedy moje vzpomínky? A proč bych tu tedy byl?
Možná bych měl vstát a jít si zjistit, co tu dělám. Jsem na neznámém místě, nevím proč ani jak jsem se sem dostal. Jenže mi bylo jasné, že nevstanu ani nebudu schopen udělat krok. Neptejte se mě jak jsem na to přišel, zkrátka... jsem to věděl.
Náhle se dveře rozrazily. Do místnosti vstoupila dívka. Měla dlouhé, zlatavé a vlnité vlasy, zdobené dvěma černými mašlemi, zářivě zelené oči. Elegantní černé šaty se spoustou provázků kolem, boty na vysokých podpatcích, jejichž zvuk se rozléhal po té zvláštní místnosti. V ruce držela až nepřirozeně rudou růži. Působila, stejně jako místnost hrozně, vznešeně, mocně, elegantně, majestátně a já nevím co ještě. Zkrátka bylo od pohledu jasné, že ona tu vládne, má obrovskou moc, když si dovolím víc než můžu, zabije mě, přestože jsem možná i mrtvý. Klap, klap, klap. Zastavila se. Přičichla ke své růži a rozpřáhla ruce. S lehkým úšklebkem na tváři zvolala:
"Vítej, člověče!"
Její hlas byl přesně takový, jaký by člověk od někoho, kdo působí jako ona, očekával. Majestátný, jasný, vznešený - možná až lehce povznešený.
Klap, klap, klap. Přišla ke mně. Sklonila se, její pohyby nabraly nečekanou, neskutečnou jemnost. Přidržela mě za bradu tak, aby se mi dívala do tváře. Z té její se dalo vyčíst všelicos. Nejvíce ale dominoval výsměch. Prohlédla si mne. Poté mou bradu nečekaně, rychle a hrubě pustila, prudce vstala a otočila se zády. Udělala tři kroky. Zastavila se.
"Nejspíš nevíš, proč tu jsi, že?" promluvila. Její hlas byl opět posměšný. Nadřazený. Chtěl jsem něco říct, ale to ji nejspíš nezajímalo. A pokud ji to zajímalo, absolutně to nedávala najevo, naopak vypadala, že se snaží naznačit, jak jí jsem ukradený.
"Jsi tu proto, že jsi mrtvý." pokračovala, jak jsem řekl, aniž bych stihl cokoliv říct já. To člověka trošku naštve, abych pověděl pravdu. A celá ta situace mě štvala. Člověk si nejdřív myslí, že je mrtvý, pak se objeví na divném místě, myslí si že žije a pak někdo jejího typu a když to vypadá, že se zjistí, co se děje, akorát ho vrátí na začátek. Čekal jsem až bude pokračovat. Otočila se ke mně čelem a z jejího pohledu byl cítit ještě větší výsměch než předtím. Znovu přičichla k nepřirozeně rudé růži.
"Víš, proč miluji růže?" zeptala se mě bez jakékoliv souvislosti. To je zase úžasná situace. Přijde, ukáže, jak je vznešená, oznámí, že jsem mrtvý a ptá se mě na růže, to je ale vychování.
"Před chvílí jsi mi řekla, že jsem mrtvý. Vcelku rád bych věděl, kdo jsi, proč tu jsem já, a o růžích mi můžeš povídat potom." zabručel jsem. Nemohl jsem si pomoct, uteklo mi to. Abych byl upřímný, ta její vznešenost, charisma... nebo co to bylo - nazývejte si to jak chcete - ve mně vzbuzovala určitý respekt, ach ano, klidně si myslete, že jsem se jí bál, protože to přece jen byla tak trochu pravda.
Otočila se na mne přísným pohledem. Popošla o dva kroky - klap, klap. Čekal jsem, kdy vytáhne nějakou zbraň a zabije mne, ať už jsem mrtev byl, nebo ne. Místo toho se její výraz zase srovnal do toho vznešeného, na který jsem si již trochu zvykl.
"Protože růže... jsou tak vznešené,elegantní, jako pro šlechtičnu. Ale tak jen vypadají na první pohled. Jako nádherná věc, kterou může mít jen někdo vyvolený. Jenže už to není, jak to bývalo. Růže se staly zkrátka moc klišé a jsou dostupné i pro vás, obyčejné lidi. To se nikdy stát nemělo. Ach, stejně moje láska k růžím přežívá. Nejen pro jejich vznešenost. Ale i pro to, jak se z nádherné květinky může vyvinout bolest. Má trny. I ty máš trny. Máš v sobě bolest, která se objeví jen tak ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu. Stačí, když proti tobě někdo použije moji zbraň. A proto miluji růže." povídala. Nedívala se přitom na mne, ale na růži. S pýchou si prohlížela detaily jejích lístků. Což ale neměnilo nic na tom, že mi její úžasně "vznešený" proslov připadal jako blábol, nedávající smysl.
"Hm... co se týče toho, proč tu jsi... jsi tu proto, žes ubližoval růžím. Jako spousta lidí. Nesnáším vás, jste jako hmyz, co je zároveň růží, ubližujete růžím a necháváte se ožírat. Zároveň vás ale neskutečně miluji, snad více než nesnáším, protože jste pozoruhodně zajímaví." dívala se opět jen na růži a prsty se jemně dotýkala jejích květů. Hladila je, protože si vážila svého pokladu, stejně jsem ji nijak zvlášť nechápal.
"Každá růže je ale jiná." pokračovala bez ohledu na to, co jsem dělal nebo nedělal "Každé vadí jiný hmyz. Každému z vás vadí jiná zbraň, kterou na sebe házíte. Nemám ráda ta vaše hašteření. Ale víš co miluji? Miluji, něco co vás dělá nejzajímavější - nejvíc si ubližujete nevědomky, aniž byste chtěli, protože děláte věci co jsou pro vás přirozeností!" nadšeně hlásala a konečně spustila oči z růže a pohlédla na mne. Její pohled tentokrát nepůsobil ani tak domýšlivě, nebo povýšeně. Byl to zkrátka takový ten typický hluboký pohled, který občas někdo jejího formátu hodí.
"A-a co je ta zbraň?" dostal jsem ze sebe. Dělalo mi to strašlivý problém, můj respekt se z nějakého důvodu zvětšoval, o což jsem zrovna nestál.
"Slova." odpověděla a přičichla si s úsměvem k růži "Ta vaše slova, jejichž bohyní jsem já. Jsem jejich symbol a jsem jednou z nejmocnějších, protože si s vámi umím nádherně pohrávat. Tedy, já samozřejmě ne, to má slova! Pohlédni na ta úžasná slova! Můžeš je uspořádat do nejzapeklitějších tvarů, můžeš jimi změnit celý svět. Stačí ti jedna věta, jedna jediná věta - co víc, stačí ti jediné, jedno jediné slovíčko a tvůj život se může nenávratně změnit, no není to úžasné? Vidíš tu moc? Takhle mocná jsem já. Každý máte svůj hmyz, růže moje. Vy, každý máte nějaké téma, na které když někdo narazí, jen se ho zlehoučka dotkne...rozbije vás. Otrhá vám všechny lístky...a vy buď zůstanete zničení, nebo se pokusíte vyčkat, než vám narostou zpátky. Málokdy vám ale opravdu ublížit chtěl, ten dotyčný. Jenže na tom vám v tu chvíli nezáleží, protože - ach, otrhal vám vaše drahocenné lístečky a vás to bolí...dost z vás to řeší útěkem, nebo přetvářkou...je tak zajímavé vás sledovat!" rozplývala se. Tentokrát bylo v jejím obličeji vidět pouhé nadšení a vášeň pro tuhle zajímavost lidí. Opět se podívala na růži a poté zase na mne.
"Ach, a ty se ptáš proč tu jsi? Ach, ano!" zasmála se posměšně "Lidé, kteří ubližovali neúmyslně si svou bolest zažili v životě, to co nevědomky vyslali se jim i nevědomky vrátí a bude je to bolet stejně. To je zkrátka obyčejný slovní řád. A ti, kteří tu bolest způsobili protože chtěli oni-" její tvář ztratila veškerou vášeň, nadšení nebo posměch. Stala se zcela vážnou a chladnou. "-jako jsi byl ty - takoví lidé nejsou růžemi a hmyzem, ty jsou jen odporným broukem valícím se na lov růží. Ale nebuďte lidi tak naivní. Není žádné nebe, ani peklo. Jsem jen já. Sedni si na tamtu židli." přikázala mi. Chtěl jsem odporovat, že místnost je prázdná, ale když jsem se otočil, vzadu byla doopravdy židle. Vstal jsem a posadil se na ni.
"Skvělé. Doufám, že sedíš rád. Vstaneš z ní poté, až si vyslechneš vše zlé, co jsi kdy řekl." zasmála se, opět posměšným smíchem. Chtěl jsem vstát, ale nemohl jsem. Prostě to nešlo, neptejte se mě, jak jsem to věděl. Naposledy přičichla k růži a odhodila ji k mým nohám. Poté šla ke dveřím, aniž by mi věnovala nějaký poslední pohled do svých zářivých očí. Klap, klap, klap. Dveře bouchly a bohyně slov odešla. Místnost byla téměř prázdná, byl jsem v ní jen já, posazen na židli a růže. Náhle zhasl lustr a já slyšel svůj hlas, aniž bych cokoliv řekl. Protože to byla ta zlá slova, co jsem řekl dřív. Slova, díky kterým jsem poznal růže, bohyni a místo na židli. Ta slova však bolela. Navždy budu litovat, což - protože jsem mrtvý můžu - že byla tato slova vyřčena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama