Welcome sweetie~

Nudíte se hodně?

Rin + len dance by chuuCamiiPojďte mě zaspamovat! :3Rin + len dance by chuuCamii

blog mi pomalu umírá .-. chvilku strpení, snažím se to tu oživit :3
kašlu na to!! půl dne se píšu s blbinama do boxů a podobných kravin a pak se mi to smaže kvůli připojení .-. vím že to je hloupost ale beru to jako signál, že si mám dát minimálně pauzu. A taky mě to znamenitě naštvalo.

Listopad 2015

Cestovatelský TAG

23. listopadu 2015 v 19:11 | Renyu |  Splácaniny
Tak jsem byla nominována do cestovatelského tagu, což znamená další tag! Ještě pár dalších a asi jim založím vlastní rubriku, protože "splácanina" je asi všechno u mě na blogu.
Nominoval mě Matty, a jelikož cestuji ráda, tak proč tedy ne.

1. Vyjmenuj všechny země, ve kterých jsi byl/a?
Česko, Anglie, Dánsko, Německo, Turecko, Itálie, Mallorca, Španělsko, Francie, Bulharsko, Nizozemí. Seznam je to super, jak tak koukám, jen je škoda, že slušnou část z toho jsem moc neprožila, protože jsem byla malá >>

2. Která země/místo se ti nejvíce líbilo?
Tak strašně se mi líbilo v Itálii, to byla prostě láska na první pohled, od devíti let Itálii miluju a tady máte nějak vysvětlení, proč chodím na italskou školu :D A pak Nizozemí, tam se mi hrozněmoc líbilo, a určitě bych tam ráda jela aspoň ještě jednou.
3. Kam by ses jednou chtěl/a podívat?
Znova do Anglie, přece jen, tehdy mi byl rok tak se to ani nedá počítat, Itálii procestovat nějak všemi směry, Japonsko, tam prostě jednou musím, Belgie, Rakousko, Norsko, Jižní Korea, Kanada, Argentina, Egypt....je toho spousta.

4. Vyjmenuj tři věci, které s sebou vždycky bereš na cesty.
No asi nějaké zavazadlo, peníze a foťák~

5. Jaké bylo nejlepší jídlo co jsi kdy v cizině jedl/a?
Whoa to nevím. Vážně, nevím.

6. Jaká byla tvoje nejmilejší cesta?
Drážďany se školou. Těm se nedalo nic vytknout, sice šlo o jediný den, ale spousta super vzpomínek :'3 A i Francie se školou byla úžasná, byli tam se mnou moji kamarádi, ale na druhou stranu, tam bylo i dost negativního, mnohem víc problémů a tak. A samozřejmě Holandsko. To byl jednozačně úžasný zážitek.

7. Máš nějakou negativní vzpomínku na některou cestu?
Lol. Pár jich bude. Tak na každé cestě se najde nějaké negativum. Stejně jako na každém dni. Tam jde jen o to jak je to velký. Takže bych uvedla asi jen Turecko, kde jsem až na tři dny ležela celou dobu v posteli s čtyřicítkama a střevní chřipkou. Na druhou stranu, kdo z vás byl u tureckého doktora :D

8. Kam se chystáš tento rok?
No tak s rodinou pojedeme v blízké době na Vánoční trhy do Drážďan, což už vlastně je za hranicemi, takže se to přece počítá :D Pak na jaře jedeme se školou na výměnný pobyt do Itálie a nejspíš do Itálie pojedeme i v létě s rodinou (proč taky ne, když můžu překládat), ale to zatím není jisté.

A nominovat budu třeba Penny. ^^

Nikdy bych...

22. listopadu 2015 v 19:24 | Renyu |  Názory etc
Když jsem byla malá, brečela jsem, že budou existovat mobily bez tlačítek, co fungují na dotyk a řekla jsem si, e bych nikdy takový telefon nechtěla. No, a teď mám dotykáč.
Kolem čtyř let jsem si myslela, že bych nikdy nepila takový "hnus" jako je kafe. Jasně.
Když jsem byla malá, ještě jsem si myslela, že já nikdy nezažiju nějaké typicky pubertální problémy, že moje puberta proběhne v klidu. Kdo můj blog trochu někdy pročetl, zjistil že tohle vážně není pravda.
Kolem pěti let jsem si říkala, že už se nikdy neostříhám nakrátko.
Taky jsem si jako malá myslela, že bych nikdy nepohrdla hranolkami nebo burgery, hlavně těmi z mekáče. No a od jedenácti do mě násilím bylo narváno mou kamarádkou něco z mekáče jen dvakrát.
Nebo že bych nikdy neměla radši hořkou čokoládu než mléčnou. Teď bych si mléčnou už ani nedala.
V šestý třídě jsem si myslela, že se nikdy nebudu muset nějak hodně učit. A proto se teď furt něco šprtám.
Ještě vloni jsem si myslela, že by mě nebavilo romantický anime. A najednou na jedný z prvních příček je Nana.
Taky jsem si vloni myslela, že bych nikdy nemohla být anorektička. Což se v pravém slova smyslu (díkybohu) nikdy nestalo, ale stejně jsem k tomu byla blíž, než by moje o rok mladší já vůbec napadlo.
Myslela jsem si, že bych nikdy nešla proti sobě.
Nikdy bych ani na zlomek vteřiny nepřemýšlela o tom, že chci umřít.
Nikdy bych ...nikdy bych takových věcí...
...co stejně nakonec dopadlo jinak.
A jak dopadnou věci, o kterých si myslím dneska, že bych je nikdy neudělala?

TAG: 50 nevtipných otázek

22. listopadu 2015 v 13:13 | Renyu |  Splácaniny
Ano ano.
Doufala jsem, že mě chytí kreativnější nálada a začnu psát článek.
Doufala.
Nápadů jsem pár měla, to ano. Ale lenost je hnusná věc.
A jakmile člověka lenost přejde, víte co se stane?
Nápady...zmizí. Ony se prostě vytratí. Nevím jak, nevím proč, neptejte se mě na to.
Ale něco napsat chci. Navíc si chci dát pauzu od kreslení, protože jak mi připoměla moje kamarádka, dlouho jsem nic nenakreslila, tak jsem alespoň začala kreslit. A teď si nějak dávám zmiňovanou pauzu.
A protože nejsem schopná ani pořádně myslet, tak mě napadlo splácat nějaký ten TAG. Což jsem dlouho nedělala. Vlastně nikdy ne pořádně, protože tu mám tagy tak dva, možná jen jeden.
Vzhledem k tomu, že jsem netagařka, tak poruším i to tagové pravidlo někoho tagovat (geheh, to slovo se mi začíná líbit "tag"). Pardon.
Tak, tady to je. Enjoy.

1. Spíš s otevřenými nebo zavřenými dveřmi skříně?
Zavřenými, jednoznačně zavřenými. Otevřená skříň mě rozčiluje. Ale když mám svoji bordelářskou náladu a v pokoji explodovalo několik bomb, tak mi je to jedno, protože už mě něco tak malého, jako otevřené dveře skříně ani rozčilovat nemůže. Ale většinou jsou zavřené.
2. Bereš si šampony a kondicionéry z hotelových koupelen?
No...nikdy jsem si je nebrala, ale nemůžu to snad ani říct nějak aktuálně, protože jsem v hotelu dlouho nebyla. Kdo ví, kdybych tam jela pozítří, tak si je třeba vezmu.
3. Spíš s prostěradlem zastrčeným nebo vystrčeným?
Nějak...nějak si nedokážu představit "vystrčené" prostěradlo. Aha. Ono se myslí bez gumy. To hodně vysvětluje.
4. Už si někdy ukradla dopravní značku?
Nope.
5. Ráda používáš lepíky?
Ne. Doma jsem je měla snad jen jednou a většina z nich skončila přilepená na kamarádce :'D
6. Vystřiháváš si kupóny, které nakonec nepoužiješ?
Zase ne. I když...nedávno jsem vlastně asi poprvý v životě kupon vůbec vystřihla. A nepoužila. Sakra.
7. Byla bys raději napadena medvědem nebo rojem včel?
Asi ten roj včel.
8. Máš pihy?
Nemám. Ale pihy jsou cute c:
9. Jakou velikost má tvoje postel?
Velkou ve všech směrech. Jak řekla kamarádka "tvůj pokoj tvoří postel a zdi"
10. Usmíváš se na fotkách vždycky?
Úplně vždycky ne, ale většinou asi ano. Ale jako menší jsem se nesmála nikdy, přišlo mi, že pak vypadám trapně. Ono to ale vyšlo nastejno.
11. Co tě dokáže nejvíc naštvat?
Každá prkotina.
#staycholerik
12. Počítáš někdy své kroky, když jdeš?
To jsem už dlooouho nedělala. Naposledy v létě, v Holandsku, když mi byla strašná zima a já potřebovala svůj mozek zaměstnat něčím, abych tu zimu vnímala co nejmíň. Ale vždycky jsem skončila s počítáním na 71, jak jinak.
13. Už jsi někdy čůrala v lese?
Jako malá určitě.
14. Už jsi někdy dělala v lese kadila?
Teď se mi vybavila vzpomínka ze školky v přírodě...
15. Tančíš někdy, i když okolo nehraje žádná hudba?
To co předvádím já se nedá nazvat tancem i když hudba hraje :'D
16. Okusuješ své tužky a propisky?
Ne.
17. S kolika lidmi jsi tento týden spala?
Je mi čtrnáct proboha.
18. Jakou písničku si tento týden poslouchala nejvíce?
Lamb od MARiA. *---*
19. Toleruješ, když muži nosí růžovou?
Toleruju? Já si toho většinou ani nevšimnu. Lidi, noste si co chcete, když to fakt nebude křičet, tak mě to bude buřt :'D
20. Díváš se ještě na animáče?
Of course.
21. Který film máš nejméně ráda?
Z toho co jsem kdy viděla byl největší shit asi LOL. Jak může někoho taková splácanina bavit?
22. Kam bys zakopala tajný poklad, kdybys nějaký měla?
Myslíte si, že socka jako JÁ by někdy vůbec mohla mít poklad?
23. Co piješ k večeři?
Vodu.
24. Do čeho si namáčíš kuřecí nuggety?
Nejím kuřecí nugety.
25. Jaké je tvé oblíbené jídlo?
Sushi, celkově ryby, cukínový nákyp, těstoviny se špenátem, bramborový placky, zeleninové polévky a tak dále.
26. Jaké filmy sleduješ pořád dokola a nikdy se ti neomrzí?
No, prakticky většinu co se mi líbí :'D
27. Poslední osoba, kterou si políbila?
Když se mi zdál sen, bude se to počítat? :'D
28. Byla jsi někdy skautem?
Ne.
29. Dělala bys někdy striptýz nebo pózovala nahá pro časopis?
Nope.
30. Kdy si naposledy napsala někomu ručně dopis?
V říjnu, naší češtinářce.
31. Umíš vyměnit olej v autě?
O-on je tam olej? A on se vyměňuje? o.o
32. Dostala si někdy pokutu za rychlou jízdu?
Vzhledem k předchozí otázce........
33. Došel ti někdy benzín?
Zajisté. Protože samozřejmě řídím. (y)
34. Oblíbený sandwich?
Nevzpomínám si, kdy bych naposledy jedla přímo "sandwich" :'D
35. Nejlepší snídaně?
Ovesná kaše s ovocem, nebo třeba ovoce a jogurt~
36. Kdy obvykle chodíš spát?
Spát chodím kolem 21-22. Jenže poslední dobou mívám poměrně často problém usnout před půlnocí ._. Potřebovala bych něco na styl myslánky, abych mohla spát.
37. Jsi líná?
Hrozně moc .-.
38. Když jsi byla malá, nosila jsi kostým na Halloween?
Když jsem byla malá, neměla jsem šajna co Halloween je :'D Ale nosila jsem kostým na karneval, čarodějnice a vlastně i jen tak. Pořád. Nedávno jsem našla pár fotek.
39. V jakém čínském znamení jsi narozená?
Ježiš, to si zase nepamatuji >.<
40. Jaké jazyky umíš?
Česky, Italsky, Anglicky, seřazeno podle mého přesvědčení, jak dobře tím jazykem umím.
41. Odebíráš nějaký časopis?
Ne. Jako malá jsem ale odebírala Sluníčko, pak Witch, pak Juniora...a pak už nic.
42. Co je lepší lego nebo lincoln log?
Vzhledem k tomu, že netuším, co je to druhé, tak lego :D

43. Jsi tvrdohlavá?
Strašlivě moc.
44. Kdo je lepší? Leno nebo Letterman?
Kdo to je?
45. Dívala ses někdy na telenovely?
Ne.

46. Bojíš se výšek?
Výšek zrovna nějak moc ne. Ale seznam mých jiných strachů by byl na několik článků.

47. Zpíváš si v autě?
Táta by mě asi přerazil :'DDDD

48. Tančíš ve sprše?
Vždyť už jsem psala, že to co dělám já se nedá nazvat tancováním.

49. Tančíš v autě?
No tak, kolikrát mám zopakovat....sakra sice neumím řídit ani tancovat ale to auto v kterým to jde naráz chci :'D

50. Už jsi někdy použila zbraň?
Se svojí šikovností bych už nebyla naživu :D
No a to je všechno, yay. Která otázka vám přišla nejzajímavější? ^^

Jak se máš?

19. listopadu 2015 v 20:18 | Renyu |  Diary
Jak tak koukám na svůj blog, v poslední době je tu hrozně moc přestarosťováno, předietováno, přetukováno, a tak dál a tak dál, kdo sem občas zavítá si asi všiml, ale chvíli by to takhle pokračovalo a mohla bych ho změnit na blog o deep teen starostech jedné velmi teen slečny. (slečny hahaha)
A protože jsem nenakreslila/nevyfotila/nenapsala nic nového, nemám v hlavě žádný hvězdný nápad, žádnou úžasnou úvahu a dokonce těch pár tipů se mi momentálně moc psát nechce....tak se s vámi aspoň podělím o tom jak se zrovna mám, heh, všechny vás to hrozně zajímá. Slibuju ale, že se tu do víkendu 100% objeví i normální článek.

Přijde mi že poslední dobou všechno děsně letí. Za chvíli tu budou Vánoce, a narozdíl od loňska, kdy jsem Vánoční náladu nechytila pořádně ani dvacátého čtvrtého prosince, se letos už teď strašně těším. Příští týden hodlám vyrazit na nákupy dárků, mám už promyšlené, komu co dát.
Popravdě, jsem jasného názoru, že bez náboženství by na světě prostě bylo líp (na své argumenty, kecy a výkřiky do prázdna si nechám samostatný článek do budoucna) ale Vánoce jsou tak hezký svátek, že se jim prostě nedá něco vytknout. Škoda, že tolik lidí bere veškeré dárky, jídlo, úklid, přípravy jako povinnost a hrozný frmol.

Hehe, taky musím se pochlubit. Vždycky se mi strašlivě líbily ty pokoje, kde celou zeď tvoří obrázky a fotky. Klidně i celý pokoj. Pamatuji si, že na výměně ve Francii byla pro fotky v mé hostitelské rodině věnována celá chodba. A protože o něčem takovém sním už od doby co mám svůj pokoj, tak tadá, konečně jsem si zašla vyvolat pár fotek, obrázků a tak dál a spolu s nimi plácla na zeď i ty moje dva plakáty ukořistěné z Akiconu. Zatím je tam jen dvaadvacet kousků celkově, ale ono se to bude časem rozšiřovat :'3 (renyu bude nejspíš běhat za každým aby se nechal vyfotit v nějaké super póze)
Jen se bojím, že to jako všechno co kdy udělám bude za pár měsíců označeno "fuj". Na druhou stranu, vzhledem k počtu fotek, a budoucímu počtu fotek snad nebudu ani já řešit, že je to nalepený křivě.

Co dál. Well, nikdy bych nevěřila, že ocením čtečky. Vždycky jsem si říkala, že je to hrozná blbost, že mě by z toho ani číst nebavilo, protože to prostě není ono a je fakt, že těch pár knih co jsem se doteď snažila přečíst z tabletu na dovolené mě moc číst nebavilo, protože to prostě určitou část kouzla z toho ztratí.
Nerada přiznávám, když jdu proti sobě, ovšem mi byla v sobotu vmáčknuta do ruky naše rodinná čtečka a já to teď s sebou furt tahám. Slíbila jsem si, že musím víc číst, protože knihy jsou super věc, čtení je boží, čtu málo, a taky třeba abych naštvala našeho češtináře (vždyť nedělám nic špatného). Tak tedy víc čtu.
Musí se tomu nechat, že je v tom hromada knih. Když dočtete knihu, můžete číst další. Hned. I když jedete tramvají. Taky když nechcete aby ostatní věděli co čtete, tak se to dozvědět nemusí (co vy víte v jaké společnosti lidí se ocitnete). A i když budete číst knihu, která má osmset stránek, nikdo se na vás nebude hloupě koukat a vy tu bichli nebudete muset tahat ve vaší už tak přetížené tašce.
Na druhou stranu - dojde baterka a máte po ptákách.

Poslední dobou jsem taky hrozně líná. Čtyři dny nejdu do školy. Dva dny do školy jdu. Další tři zase ne. A stejně jsem tak vyčerpaná a unavená, dneska jsem myslela že to nedám. Ráno se mi nechce vstávat (to je u mě neobvyklé, protože ráno vstávám ráda). Motivuje mě prakticky jen jediný úsměv, který uvidím.
Úsměvy jsou něco co člověku dodá hrozně moc energie a radosti najednou.
Kam se hrabou ty vaše energy drinky.

Chtěla jsem napsat ještě něco, ale popravdě už vůbec nevím co. Asi to je dobře. Třeba budu mít aspoň co psát příště.
A jak se máte vy?

Dneska vážím VÍC než včera

16. listopadu 2015 v 20:06 | Renyu |  Diary
Byla jsem posedlá svojí váhou.A vlastně ještě jsem.
Začalo to přibližně před rokem, ale tehdy ještě poměrně nevinně. Všechny velké problémy začínají vždycky tak nevinně! Tehdy by se to dalo nazvat jako přirozený proud dospívání. Každá holka se v pubertě přece aspoň jednou podívá do zrcadla na svůj pupínkovatý nos, "hovnově hnědé" oči, řídké vlasy, malý hrudník, velký zadek, pihu a tváři, ďolíček v bradě, nebo špíček na břiše a nespokojeně zamručí. Kolikrát se s tím pokusí něco dělat, když to je možné. Což u váhy bohužel či naštěstí možné je. Tehdy jsem ale byla ještě docela normální, docela v pořádku. Stáhla jsem si do počítače pár workoutů a začala cvičit. A pak si dala něco sladkého. O nějakých dietách, zdravém životním stylu a podobně...jsem tehdy neměla ani ponětí.
Postupně, jak jsem dál a dál hledala nejrůznější hloupé rady, tipy a cviky jsem konečně objevila jednoduchou radu. Bez kardia to nejde.
A taky ty dietní asky, ty mi hodně pomohly. Jo, přiznávám se. Jednu dobu jsem denně stalkovala a projížděla ty přihlouplé a přihlouplejší asky, kde každá věta končí "beruško" "zlatíčko" nebo "princezno" a srdíčkem. Ale jedna věc se těm askům musí nechat. I když je to samé srdíčko, zdrobnělinka a tak dál a tak dál, většinou se drží daleko od any a podobných svinstev. Opravdu ty holky žijí zdravě, minimálně se o to snaží. A vzhledem k tomu, že takové asky fungují i déle než rok, jim to narozdíl ode mě vydrželo. To obdivuji.
Každopádně, nebudeme předbíhat (všichni si totiž přejí neskutečně moc vědět, co bylo dál, že ano)
Tou dobou, na začátku letošního roku, byla jsem na tom hrozně. Rozhodně. Už to nebyl jeden, dva kritické pohledy do zrcadla. Byly to hodiny hloupého pubertálního pláče. Chtěla jsem si ten tuk uřezat (naštěstí i v záchvatu jakési paniky, či jak to nazvat mi bylo jasné, že by to fyzicky nebylo zrovna nejlepší)
No a dne *listuje v deníku* ach ano, po jarních prázdninách - devátého března 2015, přesně ten den se to konečně rozjelo. Začala jsem jíst zdravě. Začala jsem cvičit. Psát si jídelníčky. A tentokrát už to i konečně věděli lidi kolem mě, doma, ve škole, všudemožně. Tentokrát to bylo oficiální a to byl jeden z důvodů, proč jsem jen tak nemohla přestat. Vydržela jsem týden. Týden sice zní jako krátká doba, ale když si to tak člověk vezme, do té doby jsem se nevydržela necpat sladkým ani dva dny. Byl to úžasný pokrok. Já objevila nový koníček, běhání. Byla jsem nadšená.
Uplynul druhý týden, třetí, čtvrtý....a po měsíci tu byly Velikonoce. Jo, tehdy už jsem k sobě nebyla ani zdaleka tak kritická. Nezhubla jsem sice moc, ale já ani moc hubnout nepotřebovala. To jsem vlastně úplně dodat zapomněla, já nebyla ani na tom začátku tlustá (naschvál je psáno tučně a ne kurzívou), byla jsem možná tak oplácaná. Řekla bych, že jsem vlastně ani ještě nespadala do kategorie nadváhy, a pokud ano, tak jen velice lehce.
Kolem toho dubna a května, ano stále jsem cvičila, stále jsem jedla víceméně zdravě, ale už jsem si nepsala jídelníček, už jsem si nechávala daleko víc prostoru, už jsem chápala, že jsou místa, kde člověk nezdravě jíst nejenže může, ale dokonce musí (zkuste si třeba školní výlet).
Nemyslete si ale, že bych tou dobou byla spokojená. Jen to šlo trochu víc do pozadí a zkrátka jsem se zklidnila.
Přišel červen a s ním konec školního roku, začátek léta, a pro mě nejúžasnější doba roku dva tisíce patnáct. Vzpomínám ráda. Ale na tohle vzpomínám velmi ráda *nostalgic face*
Možná právě proto, že celý rok dva tisíce patnáct pro mě byl vždycky příliš soustředěný na váhu, neřešila jsem skoro nic jiného.
Ale vlastně jo.
Ještě jsem kromě sebe řešila jednoho člověka.
Zajímalo by mě, jestli se to ten člověk kdy dozvěděl, nebo spíš, jestli ho to kdy napadlo, protože já jsem příliš stydlivá a trapně uzavřená než abych se vyznávala. Sad story.
Právě v době kolem června, a vlastně až do srpna se mi podařilo poslat veškeré starosti s váhou a svým zevnějškem pryč a našla novou posedlost.
Jenže samozřejmě...v jednu chvíli mi konečně došlo, jak jsem krásně naivní a že moje snažení v tomhle ohledu, well, ono to nebylo snažení ale spíš snění jenže i to je tak nádherné, a tak nádherně bolestivé, když si člověk uvědomí, že zůstane jen snem, že jsem se postupně snažila zapomenout. Zapomenout. Zapomenout na existenci té osoby, minimálně na tu část její existence, co mě oslovila. Možná i to přispělo k tomu, že nastartovalo moje velice myslitelské období.
Tam se všechno zesralo, řekněme to takhle.
Jak řekla moje úžasná VRBA, a že byste úžasnější nenašli, vědomost vede k největší nevědomosti.
Když člověk začne jednou myslet nad čímkoliv víc, než by měl, vždycky z toho zmagoří. Dobře, úplně vždycky asi ne, ale často se to stane. Začala jsem nad jídlem přemýšlet, pro změnu. Proč jíme? Abychom žili.
A proč pro naše životy musí něco umřít?
A proč toho musí být tolik?
Proč jíme tolik, když nám stačí mnohem méně?
Začala jsem jíst tedy méně. A méně. A ještě míň.
Tentokrát to nebylo kvůli štíhlé linii.
Tentokrát se mě zmocnila obrovská nechuť. Nechuť k jídlu. K jezení. Ke všemu, ve své podstatě.
Chtěla jsem se vyhnout živočišným zdrojům, jak to jen půjde. Když už musím něco sníst, tak ať to ublížilo předtím někomu co nejmíň.
Tak jsem ze školního oběda snědla jen polévku. Spolužáci se mě tehdy ptali, jestli mi to stačí. A mě to stačilo.
Pro to aby člověk přežil to skutečně stačí.
Jenže když to opakuje, slábne.
Kila šla dolů, aniž bych pro to hnula prstem. Bylo mi to divné. To je pravda. Jak je možné, že dřív, když jsem jedla zdravě a cvičila, trvalo mi takovou dobu, než byla dole tři kila, a teď, když nehnu ani prstem a jen jím normálně (skutečně jsem si myslela, že jím normálně) je jich dole pět?
Jenže, přiznejme si.
Kdo...kdo by fňukal z toho, že mu jde váha dolů, i když nic nedělá.
Komu by to vadilo?
Vždycky se hezky, moc hezky kouká na nižší a nižší čísla.
Jenže pak tu bylo pár dalších divných věcí, kterých jsem si všimla. A stejně jsem ta varování nebrala vůbec vážně.
Že mě bolí, když sedím. Že mi jsou tak velké věci, co jsem nosila v sedmé třídě.
Pamatuju si, jak jsem jednou chtěla cvičit, ale tak mi kručelo v břiše, že jsem musela přestat poskakovat.
Pamatuju si, že jednou jsem se ráno šla napít a začalo mě příšerně bolet břicho. Pár dní na to jsem četla ten článek "jak být anorektička" a došlo mi, že to bylo z hladu (ještě se divíte, proč jsem z něj byla TAK znechucená a napsala na něj tak hrozně fab hejt?)
Pamatuju si, jak jsem tancovala Hare Hrae Yukai, chytla se za boky a vyděsila se, jak už cítím JENOM kosti.
A stejně jsem nebyla vyděšená natolik, abych něco dělala.
Jednou mi bylo oznámeno, že jdu k doktorce, na obyčejnou kontrolu.
Ten večer jsem nemohla usnout.
Nebyla jsem zase tak slepá, ani hloupá, abych si nedomyslela, co se stane.
Dobře, nečekala jsem, že to bude až tak zlý.
Čekala jsem, že řekne "děvče, ty máš podváhu" a tím to skončí.
Ale neskončilo, samozřejmě. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že pojedu do nemocnice hned. Pátek, v který se to mělo rozhodnout jsem se nebyla schopná na nic soustředit a celý den jen nedočkavě čekala na onu zprávu, a doufala, že bude šťastná. Dokonce jsem v tom stresu zmrvila test z italštiny a dostala svou první letošní pětku, heheh. Ale co bych tehdy dala za to, kdybych se mohla ten den bát testu z italštiny a ne odjezdu do léčebny.
Zpráva naštěstí byla ta dobrá. Nestává se to člověku až tak často, že se skoro rozbrečí štěstím v autobuse a hrozně se drží aby nezačal řvát přes celé vozidlo, jak je happy. (oni by ti lidi asi tak moc happy jak já nebyli)
Tak jsem tedy dostala měsíc čas a každý týden chodila na kontrolu k doktorce. Aby si prohlédla mé jídelníčky, převážila si mě, a zeptala se na pár záludných otázek. A abych se ulila z češtiny. Škoda, že máme tolik hodin z češtiny, jak ráda bych dělala komisionálky! (protože protest proti našemu češtináři, ale to by bylo na samostatný článek)
Celkově se to se mnou asi zlepšilo. Už ani zdaleka tolik neřeším každé jídlo. Co k němu budu mít? Vždyť je to skoro jinak. Minimálně to nepromýšlím na hodiny nebo dokonce dny dopředu. Už mi není neustále zima. Když cvičím, neunavím se tak rychle. Nejsem až tak smutná, neustále. Dalo by se říct, že se to zklidnilo.
Jenže..úplně?
To ani zdaleka ne.
Prý mám vážit padesát kilo. A-ale to je tak moc! Asi taková byla moje reakce, když mi to řekli. V tu chvíli..jsem si připadala jako něco, co o sobě už vůbec nemůže rozhodovat. Oni mi přesně určí, kolik mám vážit a je jedno, jestli se to mě zamlouvá nebo ne.
Oni rozhodnou co se mnou bude dál. A když jsem na jedné kontrole vážila o čtvrt kila méně, než na předchozí, bylo to, jako bych za ten týden zhubla o kila tři.
Vždyť je na světě tolik lidí, kteří tuhle normu, či co to je porušují daleko víc než já, ať už z jedné, nebo druhé strany a nikdo je neřeší...tak proč já?
V tu chvíli mi bylo hrozně. Samozřejmě to nebylo jen kvůli číslu "padesát", ale prostě z principu. Ze svojí tvrdohlavosti. Z pocitu, že budu mít zase stehna, co se o sebe třou. Z pocitu, že se mi vrátí moje obrovské tvářičky.
A pak ze mě na pár dní vymizela veškerá radost. Bylo to sice jen pár dní, ale vážně...chvíle, kdy člověk nemá chuť žít, jakože vůbec, se zdá jako celá věčnost. Když jsem v tu dobu přecházela silnici, říkala jsem si, že kdyby přijelo auto, bylo by mi to jedno. Naopak, bych to skoro uvítala. Neměla jsem absolutní chuť jíst. Říkala si, že kdybych jela do nemocnice bylo by mi to stejně fuk. Všechno mi bylo fuk.
Vzpoměla jsem si na to úžasné období léta. Tou dobou jsem na to tolik nemyslela, a vlastně jsem měla ideální postavu. Počet kilo nebyl ani tak vysoký, ale ani tak nízký. Stejně na tom byly i centimetry. A do toho jsem byla šťastná a zasněná platonickou láskou. Proč to tak nemohlo tak zůstat? Proč jsem se musela posunout dál? Proč? Kdybych se tak mohla vrátit..vrátit a zabránit tomu co se stalo dál. nechat věci jak byly. Určitě bych pak byla šťastnější......
Jenže...ať už moje váha bude jakákoliv, furt kolem sebe mám něco, co bude vždycky vážit mnohem víc.
Svět není bez kouzel. Protože...někteří lidé prostě nemůžou být obyčejní. Minimálně jejich slova vyřčena ve správnou chvíli...už nejsou obyčejná.
Děkuju.
Děkuju tomu, že mám tak úžasné kamarády.
Že můžu poslouchat, co jsi dělala o víkendu.
Nebo, že můžu poslouchat, jak jsi se naštval na bráchu.
Nebo, že můžu poslouchat Tebe, jaký jsem šprtokýbl.
Nebo, že mi zase Ty vyprávíš, kdo mi řekl 'kočičko'. *půlka učitelského sboru
Nebo, že ať přijdu s jakýmkoliv problémem, Ty se mi budeš vždycky snažit pomoct.
Děkuju za to všechno. I když si to možná neuvědomili, zvedli mi náladu. A už to je jako kouzlo.
A pak samozřejmě úžasná rodina. Těm bych nejraději děkovala každou vteřinu, když už jsem u toho. V jednu chvíli jsem se prostě rozesmála a rozbrečela najednou a smála se sama sobě, smála a brečela všemu, že nechci být zase taková jako dřív.
A jim se stejně povedlo mě uklidnit.
Od té chvíle...mě je to vlastně fuk.
Ok, zase tak fuk ne. Asi je nemožné, aby někomu bylo něco tak zatěžujícího úplně jedno. Ale vlastně, vlastně docela CHCI přibrat. Stejně není zase tak hezký, když má holka velký boky a je vychrtlá. Vyhrtlost je pro slečny s klučičí postavou ˘^˘
A pak pro ty, kterým prostě vychrtlost náleží přirozeně, samozřejmě. Ale ne pro mě. Mě ty tvary patří. A svým způsobem se na ně těším. Protože to budu zase já. A samozřejmě, je tu určitá hranice, ale myslíte si, že je vůbec možné, abych ji překročila, když jsem pod takovým dozorem doktorů? :D
Ale zároveň chci nějaké svaly. Ty jsou přece jen mnohem těžší, zdravější, a hezčí, než příliš tuku. Taťka mi doporučil hrazdu, chlap jeho výšky na tom prý nabere i dvacet kilo, což je prostě bomba.
V pátek jedu do té nemocnice. Tentokrát už ne na nějakou týdenní kontrolu jídelníčku. Prakticky na to, aby se rozhodli, co se mnou chtějí dělat dál. Jestli si mě tam vlastně nechtějí nechat.
A víte vy co?
Já sama bych si přišla pěkně hloupě, kdyby si mě tam fakt nechali.
Tyhle léčebny nejsou pro mě. Jsou pro ty slečny, které jsou úplně jinde než já. Jsou pro ty, co jedí nahé před zrcadlem. Jsou pro ty, co polykají tampony. Pro ty, co počítají každou kalorii. Pro ty, které bolesti z hladu neděsí, pro ty, co se v nich vyžívají. Pro ty, co mají pod čtyřicet kilo a stále vidí v zrcadle velký zadek. Pro ty, co došly daleko dál. Pro ty, co se dostaly tak daleko...tak daleko, mnohem dál než já.
Taky jsem na tom sice nebyla ani nejsem nijak zvlášť dobře, a nejsem si jistá, jestli ještě někdy budu jíst a doopravdy vůbec nad tím nebudu přemýšlet, ale i kdyby ne...nikdy jsem..nikdy jsem nebyla tak daleko.
A nikdy nebudu. Slibuju.
Proto jim chci dokázat, že tam nepatřím. Bylo by přece hloupé, aby ztráceli čas se mnou, namísto těch, co to doopravdy potřebují.
Sama už toho mám dost a jestli něco vím jistě, tak že se těším, až tohle skončí. Až se všechno vyřeší úplně. Nejsem blázen a jsem si vědomá, že to touhle návštěvou neskončí. Ale čím dřív, tím líp.
A vlastně bych chtěla říct ještě něco. Tohle je asi ta nejosobnější věc, kterou jsem sem na blog kdy svěřila. Ale oni to stejně nějak všichni kolem mě vědí, minimálně o existenci nějakého problému. A je to tak mnohem lepší. Je to vlastně docela zvláštní pocit, když polovina vaší třídy ví, kolik vážíte a co líp, když přiberete, tak vám pogratulují.
A pokud jde o nějaké vracení se v čase...je to hloupost. Věřím, že všechno co se v tomhle světě stane, má nějaký důvod. Je hloupost něčeho co uděláme litovat, jako samozřejmě, lítost je přirozená, a když se nám stane něco co není hezký, tak ji prostě cítíme, litujeme hádky, špatné známky, nevyřčených slov, smrti...ale je hloupé litovat dlouho, litovat déle než to přirozené je, protože se stejně už něco stalo a je minimum věcí, co jde vážně napravit. Je hloupost litovat čehokoliv, co jsme kdy udělali v minulosti, protože to člověk nezmění. Ale přítomnost se stále tvoří. A časem se ukáže, že bez těch špatných kroků, by se nikdy nevytvořila.
Kdybych se v páté tříde dostala na gymnázium, nikdy bych nepotkala lidi co jsem potkala takhle, nepotkala bych tolik úžasných kamarádů. Nezažila tolik zážitků. Kdybych dostávala z testů automaticky jedničky, nenaučila bych se vůbec učit. A tady...nemyslím si, že by mi to štěstí vydrželo. Respektive...tehdy jsem si neříkala "mám dobrou postavu, nechám to takhle". Neřešila jsem to cvičením nebo dietou, ale stejně jsem zase tak spokojená nebyla a postupem času bych to řešit asi zase začala. A buď bych se akorát trápila a slepě dál jela "zdravý životní styl" a nespokojeně se dívala na čísla na váze, nebo by se to rovnou časem překlopilo v nějakou poruchu. A věřte, že je mnohem lepší přijít "já zhubla vlastně docela omylem" než jako doopravdy ovládaná anorexií.
Takže jsem za to vlastně docela ráda.
Děkuji za pozornost a vaše nervy, že jste dokázali číst o mém těžkém problému.

Bohyně Slov

9. listopadu 2015 v 18:25 | Renyu |  Píšu
Přesně na tohle téma jsem loňský školní rok psala povídku. Ano, tu jak jsem s ní vyhrála školní soutěž, aniž bych věděla že jsem se vlastně přihlásila.
A teď jsem si vzpomněla, že jsem ji chtěla vlastně zveřejnit na blogu. Děkuji tématu týdne.


Prázdnota. Nějak tak se dal výstižně popsat ten pocit, který jsem právě cítil. Nevěděl jsem, kde jsem byl, kdo jsem byl, proč jsem byl ani co bylo předtím. Kolem mě se rozléhala tma. Nebo, takhle je to špatně. Tma není kolem mě. Já jsem její součástí. To znamená, že jsem navždy někde v prázdnotě, připraven pociťovat pouze prázdnotu. Náhle jsem věděl co bylo dřív. Věděl jsem přesně, co to znamená. Znamená to, že jsem po smrti. Když je člověk mrtvý, cítí prázdnotu? Je součástí tmy? Vždy jsem si myslel, že nebudu cítit nic. Tahle tma...ale není přece skutečná. Pokud otevřu oči, budu zase živý? Dokážu je vlastně otevřít? Zkusit to můžu. Jestli jsem doopravdy mrtvý, můžu cokoliv chci. Nic za to už dávat nebudu. Ani kdybych chtěl. Celou svou mysl soustředím na svá těžká víčka. Nikdy mi tak těžká nepřipadala. Znamená to skutečně, že je něco jinak?
Pootevřel jsem oči, a pomaličku se snažil je otevřít víc. Vidět všechno, každičký detail místa kde se nacházím. Po chvíli jsem je konečně otevřel pořádně. Přečkal jsem tu otravnou mlhu, kterou člověk vidí pokaždé, když má dlouho oči zavřené.
Viděl jsem. Ležel jsem v místnosti. Ale byla úplně jiná než jakákoliv místnost, v jaké jsem si kdy mohl dovolit žít. Působila velice vznešeně a elegantně. Jako ze zámků, které jsem navštěvoval s rodiči jako malý. Zdi byly malované různými ornamenty, strop byl taky bohatě pomalován a podlaha byla ta lesklá, na stropě visel ozdobný lustr. Omlouvám se za špatný popis, jenže já neměl pro umění nikdy moc velký smysl. Další ozdobou byly honosné dveře, až zbytečně obrovské dveře. Celá ta místnost byla obrovská. A zároveň úplně prázdná. Vlastně jsem v ní ležel jen já.
Byl jsem si jistojistý, že úplně každý můj pohyb v ní je perfektně slyšet. Něco tak velkého, není to tak zbytečné? K čemu vlastně, kdy byla někomu taková místnost? A vlastně - co v ní dělám já? Jsem doopravdy mrtvý? Prohlédl jsem si své tělo. Nikde ani škrábnutí, jakýkoliv náznak nějakého zranění, nebo něčeho, co by jasně říkalo, že mrtvý jsem. Moje srdce taky tlouklo. Pravidelně, v dokonalém rytmu.
Jestli ale nejsem mrtvý, co tedy moje vzpomínky? A proč bych tu tedy byl?
Možná bych měl vstát a jít si zjistit, co tu dělám. Jsem na neznámém místě, nevím proč ani jak jsem se sem dostal. Jenže mi bylo jasné, že nevstanu ani nebudu schopen udělat krok. Neptejte se mě jak jsem na to přišel, zkrátka... jsem to věděl.
Náhle se dveře rozrazily. Do místnosti vstoupila dívka. Měla dlouhé, zlatavé a vlnité vlasy, zdobené dvěma černými mašlemi, zářivě zelené oči. Elegantní černé šaty se spoustou provázků kolem, boty na vysokých podpatcích, jejichž zvuk se rozléhal po té zvláštní místnosti. V ruce držela až nepřirozeně rudou růži. Působila, stejně jako místnost hrozně, vznešeně, mocně, elegantně, majestátně a já nevím co ještě. Zkrátka bylo od pohledu jasné, že ona tu vládne, má obrovskou moc, když si dovolím víc než můžu, zabije mě, přestože jsem možná i mrtvý. Klap, klap, klap. Zastavila se. Přičichla ke své růži a rozpřáhla ruce. S lehkým úšklebkem na tváři zvolala:
"Vítej, člověče!"
Její hlas byl přesně takový, jaký by člověk od někoho, kdo působí jako ona, očekával. Majestátný, jasný, vznešený - možná až lehce povznešený.
Klap, klap, klap. Přišla ke mně. Sklonila se, její pohyby nabraly nečekanou, neskutečnou jemnost. Přidržela mě za bradu tak, aby se mi dívala do tváře. Z té její se dalo vyčíst všelicos. Nejvíce ale dominoval výsměch. Prohlédla si mne. Poté mou bradu nečekaně, rychle a hrubě pustila, prudce vstala a otočila se zády. Udělala tři kroky. Zastavila se.
"Nejspíš nevíš, proč tu jsi, že?" promluvila. Její hlas byl opět posměšný. Nadřazený. Chtěl jsem něco říct, ale to ji nejspíš nezajímalo. A pokud ji to zajímalo, absolutně to nedávala najevo, naopak vypadala, že se snaží naznačit, jak jí jsem ukradený.
"Jsi tu proto, že jsi mrtvý." pokračovala, jak jsem řekl, aniž bych stihl cokoliv říct já. To člověka trošku naštve, abych pověděl pravdu. A celá ta situace mě štvala. Člověk si nejdřív myslí, že je mrtvý, pak se objeví na divném místě, myslí si že žije a pak někdo jejího typu a když to vypadá, že se zjistí, co se děje, akorát ho vrátí na začátek. Čekal jsem až bude pokračovat. Otočila se ke mně čelem a z jejího pohledu byl cítit ještě větší výsměch než předtím. Znovu přičichla k nepřirozeně rudé růži.
"Víš, proč miluji růže?" zeptala se mě bez jakékoliv souvislosti. To je zase úžasná situace. Přijde, ukáže, jak je vznešená, oznámí, že jsem mrtvý a ptá se mě na růže, to je ale vychování.
"Před chvílí jsi mi řekla, že jsem mrtvý. Vcelku rád bych věděl, kdo jsi, proč tu jsem já, a o růžích mi můžeš povídat potom." zabručel jsem. Nemohl jsem si pomoct, uteklo mi to. Abych byl upřímný, ta její vznešenost, charisma... nebo co to bylo - nazývejte si to jak chcete - ve mně vzbuzovala určitý respekt, ach ano, klidně si myslete, že jsem se jí bál, protože to přece jen byla tak trochu pravda.
Otočila se na mne přísným pohledem. Popošla o dva kroky - klap, klap. Čekal jsem, kdy vytáhne nějakou zbraň a zabije mne, ať už jsem mrtev byl, nebo ne. Místo toho se její výraz zase srovnal do toho vznešeného, na který jsem si již trochu zvykl.
"Protože růže... jsou tak vznešené,elegantní, jako pro šlechtičnu. Ale tak jen vypadají na první pohled. Jako nádherná věc, kterou může mít jen někdo vyvolený. Jenže už to není, jak to bývalo. Růže se staly zkrátka moc klišé a jsou dostupné i pro vás, obyčejné lidi. To se nikdy stát nemělo. Ach, stejně moje láska k růžím přežívá. Nejen pro jejich vznešenost. Ale i pro to, jak se z nádherné květinky může vyvinout bolest. Má trny. I ty máš trny. Máš v sobě bolest, která se objeví jen tak ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu. Stačí, když proti tobě někdo použije moji zbraň. A proto miluji růže." povídala. Nedívala se přitom na mne, ale na růži. S pýchou si prohlížela detaily jejích lístků. Což ale neměnilo nic na tom, že mi její úžasně "vznešený" proslov připadal jako blábol, nedávající smysl.
"Hm... co se týče toho, proč tu jsi... jsi tu proto, žes ubližoval růžím. Jako spousta lidí. Nesnáším vás, jste jako hmyz, co je zároveň růží, ubližujete růžím a necháváte se ožírat. Zároveň vás ale neskutečně miluji, snad více než nesnáším, protože jste pozoruhodně zajímaví." dívala se opět jen na růži a prsty se jemně dotýkala jejích květů. Hladila je, protože si vážila svého pokladu, stejně jsem ji nijak zvlášť nechápal.
"Každá růže je ale jiná." pokračovala bez ohledu na to, co jsem dělal nebo nedělal "Každé vadí jiný hmyz. Každému z vás vadí jiná zbraň, kterou na sebe házíte. Nemám ráda ta vaše hašteření. Ale víš co miluji? Miluji, něco co vás dělá nejzajímavější - nejvíc si ubližujete nevědomky, aniž byste chtěli, protože děláte věci co jsou pro vás přirozeností!" nadšeně hlásala a konečně spustila oči z růže a pohlédla na mne. Její pohled tentokrát nepůsobil ani tak domýšlivě, nebo povýšeně. Byl to zkrátka takový ten typický hluboký pohled, který občas někdo jejího formátu hodí.
"A-a co je ta zbraň?" dostal jsem ze sebe. Dělalo mi to strašlivý problém, můj respekt se z nějakého důvodu zvětšoval, o což jsem zrovna nestál.
"Slova." odpověděla a přičichla si s úsměvem k růži "Ta vaše slova, jejichž bohyní jsem já. Jsem jejich symbol a jsem jednou z nejmocnějších, protože si s vámi umím nádherně pohrávat. Tedy, já samozřejmě ne, to má slova! Pohlédni na ta úžasná slova! Můžeš je uspořádat do nejzapeklitějších tvarů, můžeš jimi změnit celý svět. Stačí ti jedna věta, jedna jediná věta - co víc, stačí ti jediné, jedno jediné slovíčko a tvůj život se může nenávratně změnit, no není to úžasné? Vidíš tu moc? Takhle mocná jsem já. Každý máte svůj hmyz, růže moje. Vy, každý máte nějaké téma, na které když někdo narazí, jen se ho zlehoučka dotkne...rozbije vás. Otrhá vám všechny lístky...a vy buď zůstanete zničení, nebo se pokusíte vyčkat, než vám narostou zpátky. Málokdy vám ale opravdu ublížit chtěl, ten dotyčný. Jenže na tom vám v tu chvíli nezáleží, protože - ach, otrhal vám vaše drahocenné lístečky a vás to bolí...dost z vás to řeší útěkem, nebo přetvářkou...je tak zajímavé vás sledovat!" rozplývala se. Tentokrát bylo v jejím obličeji vidět pouhé nadšení a vášeň pro tuhle zajímavost lidí. Opět se podívala na růži a poté zase na mne.
"Ach, a ty se ptáš proč tu jsi? Ach, ano!" zasmála se posměšně "Lidé, kteří ubližovali neúmyslně si svou bolest zažili v životě, to co nevědomky vyslali se jim i nevědomky vrátí a bude je to bolet stejně. To je zkrátka obyčejný slovní řád. A ti, kteří tu bolest způsobili protože chtěli oni-" její tvář ztratila veškerou vášeň, nadšení nebo posměch. Stala se zcela vážnou a chladnou. "-jako jsi byl ty - takoví lidé nejsou růžemi a hmyzem, ty jsou jen odporným broukem valícím se na lov růží. Ale nebuďte lidi tak naivní. Není žádné nebe, ani peklo. Jsem jen já. Sedni si na tamtu židli." přikázala mi. Chtěl jsem odporovat, že místnost je prázdná, ale když jsem se otočil, vzadu byla doopravdy židle. Vstal jsem a posadil se na ni.
"Skvělé. Doufám, že sedíš rád. Vstaneš z ní poté, až si vyslechneš vše zlé, co jsi kdy řekl." zasmála se, opět posměšným smíchem. Chtěl jsem vstát, ale nemohl jsem. Prostě to nešlo, neptejte se mě, jak jsem to věděl. Naposledy přičichla k růži a odhodila ji k mým nohám. Poté šla ke dveřím, aniž by mi věnovala nějaký poslední pohled do svých zářivých očí. Klap, klap, klap. Dveře bouchly a bohyně slov odešla. Místnost byla téměř prázdná, byl jsem v ní jen já, posazen na židli a růže. Náhle zhasl lustr a já slyšel svůj hlas, aniž bych cokoliv řekl. Protože to byla ta zlá slova, co jsem řekl dřív. Slova, díky kterým jsem poznal růže, bohyni a místo na židli. Ta slova však bolela. Navždy budu litovat, což - protože jsem mrtvý můžu - že byla tato slova vyřčena.

Fire in Heart - 1

8. listopadu 2015 v 0:00 | Renyu |  Píšu
První věc, kterou mi řekla, když jsem si vedle ní tehdy sedl bylo ono zamyšlené "Kdybych měla být nějaký den v roce, chtěla bych být normální, obyčejný den. Den, který přinese někomu radost, jinému smutek, někdo se narodí a někdo umře. Den na který se někdo těší, někdo se ho bojí a jiný ho nevnímá. Nebo kterýkoliv jiný den. Nechtěla bych být jedině Silvestr. Ten svátek je hloupý. Každý se těší jen na to, až ten den skončí, nemyslíš?"
Na tyhle myšlenky nikdy nezapomenu. Ono, nikdo by asi na takové uvítání od své spolusedící na střední nezapomněl. Když jsem tehdy vešel do třídy, jediné volné místo bylo právě vedle ní. Podpírala si bradu a dívala se s okna. Svoje dlouhé vlasy měla svázané do vysokého culíku. Působila jako obyčejná holka. Taková, která svému novému spolusedícímu poví obvyklé "Ahoj, jak se jmenuješ?"
Jenže tak to nebylo. Já si sedl a pár vteřin čekal. Ona se stále dívala z okna. Uvědomil jsem si, že to asi mám potom být já, kdo pozdraví. Vydal jsem ze sebe "ahoj" ale ona jako by mě neslyšela. Dál se dívala z okna.
Seděl jsem tam tehdy asi deset minut a nějak se smiřoval s tím, že tenhle školní rok prožiju vedle takhle zvláštní dívky. Přece jednou bude muset promluvit. Jaký má asi hlas?
Po těch deseti minutách se mě nepřítomně zeptala jestli se lidé těší na konec třicátého prvního prosince.
Na konec dne mých narozenin.
"Nikdy jsem nepoznala nikoho kdo by se narodil v tenhle den." zpozornila když jsem jí odpověděl a konečně se na mě podívala. Její oči byly hnědé stejně tak jako její vlasy, stejně jsem v nich ale viděl onu záři odhodlání, kterou znám od své sestry. Popravdě mě to trochu vyděsilo.
"Tak to mě těší." zkusil jsem se na ni zašklebit a překvapivě mi to vyšlo - a taky jsem jí nastavil ruku.
A díkybohu jsem se dočkal stisku její ruky a zářivého úsměvu. Nějak takhle jsem se seznámil s Lilly. Nebýt Lilly, kdo ví kde bych byl. Protože, ano, myslím že to bylo nějak tou dobou se mi začal pomalu bortit život a bez své úžasné kamarádky, která občas hledala smysl v nesmyslech a byla stejný snílek jako já, bych to asi nikdy nedokázal.
Přibližně od svých patnácti jsem si přál ji potkat. Lásku. Jak jsem už psal, jsem obrovský snílek. Prý až moc velký snílek, jako holka. Takhle kluci prý snít ani nemůžou. Na přelomu let dva tisíce jedenáct a dva tisíce dvanáct jsem si tedy řekl...že tenhle rok ji najdu. Lásku, která může být skrytá naprosto kdekoliv. Potkám člověka, do kterého se zamiluju, člověka, kterého podržím já a naopak, zkrátka všechno to co mí vrstevníci hledají neustále. Nebo to alespoň tvrdí. Tenhle rok jsem potkal Lilly. Jenže ona nebyla nikdy člověk kterého bych mohl milovat...takhle. Ona byla člověk co mi kdy byl nejblíž, moje největší podpora, a nebýt jí, neměl bych asi žádné kamarády.
Rok od roku šel dál a dál a najednou mi nebylo patnáct, ale devatenáct a stále jsem snil o lásce, kterou bych mohl jednou potkat.
Bojím se otočit stránku kalendáře a říct sbohem naději v dalším roce. Listopad. Člověk už nemá moc času.
Posledních pár let, kdy jsem měl prožít těch úžasných pár let..jsem všechnu svou energii věnoval své sestře. Bylo by sobecké říkat, že to bylo špatně.
Ale kdybych se mohl vrátit a vybrat si...kterou cestu bych si zvolil?
Ne, takhle nesmím myslet.
Raději bych měl spát....
Už je dvanáctého listopadu. Mám letos ještě šanci?
***
Konvice cvakla. Zalil jsem čajové lístky, vymáčkl pár kapek z citronu a zamíchal lžičkou s medem.
"Tady to máš, Ignis." podal jsem jí hrnek s červenými puntíky, její oblíbený.
"Nemusíš o mě pečovat tak moc. Jsem jen nachlazená." zachrchlala moje sestra jako osmdesátiletý kuřák a já se musel usmát a pohladit ji po jejích zacuchaných zrzavých kučerách.
"Stejně nemám nic jiného o co bych se staral, tak se chci starat aspoň o tebe."
"Pitomče.Kvůli mě jsi měl vždycky tolik problémů. Nejlíp by bylo, kdyby ses na mě prostě vykašlal. Já bych se o sebe postarala." odsekla a obrátila se ode mě. Na tohle chování a výčitky jsem byl zvyklý. Často nadávala na všechno možné a následně si protiřečila, v tomhle byla hrozně hloupá. Ale, kdyby to tak bylo...co by bylo?
"Ty že by ses o sebe postarala? Vždyť si ani nedokážeš zavázat tkaničky."
"Dokážu. Ale nepřipadá ti hloupé, když jsou svázané? Podle mého by byly raději volné a běhaly si jak se jim zachce."
"Ale když si budou běhat jak se jim zachce, časem se zničí, nemyslíš?" namítl jsem i když jsem věděl, že bavit se s ní je většinou naprosto nesmyslné.
"Jsou to moje tkaničky. Já se taky ničím svojí volností. Nechci zůstávat svázaná!" vykřikla a vyskočila z postele. Povzdechl jsem si.
"Holka, máš osmatřicet a před chvílí ses klepala zimou. Vlez si zpátky do postele."
Ignis se neochotně vrátila a zavrtala se pod peřinu.
"Hm..stejně bych chtěla být volná.." vyechla a usrkla čaje.
"Vždyť jsi. Jak víc volná bys chtěla být? Půjdu nakoupit, tak si můžeš naprosto volně vybrat, co bys chtěla."
"Česnek, ten je na nachlazení dobrej, ne? Říká se to. A pak ještě pomeranče. V těch jsou vitamíny, víš? Chci už zase moct přestat ztrácet čas v posteli."
"Ty seš fakt trdlo." vyprskl jsem smíchy. "Tak já ti to tedy koupím." pohladil jsem ji po vlasech. Moje sestra asi nikdy nedospěje. Alespoň si žije svůj život naplno, vždyť na tomá věk. Narozdíl ode mě. Já to naplno neumím. Naplno umím jenom snít.

Nana

7. listopadu 2015 v 14:52 | Renyu |  Anime a Manga
Není to recenze, ani nic jiného, prostě obyčejný spam článek, já neumím psát recenze lidi :D
Tak jsem dokoukala Nanu. Popravdě už hodně dlouho jsem se pořáně na žádné anime nekoukala za letošní rok jsem viděla no... Love Stage, Tokyo Ghoul, Vampire Knight...možná ještě něco, ale tohle je všechno, minimálně z toho, co jsem dokoukala do konce. Často jsem něco rozkoukala, pak neměla čas a nedokoukala to, klasika.
Každopádně najednou jsem měla chuť si zase něco pustit, a nějak jsem si vzpomněla na existenci Nany, která byla už hodně dlouho na mém seznamu.
A určitě toho nelituji. Takhle jsem hodně dlouho nebyla do něčeho zažraná, hltala jsem to epizodu po epizodě a těch čtyřicet sedm dílů uteklo jako voda, a když skončil ten poslední, zoufale jsem se koukala na obrazovku a říkala si "To má být jako všechno? Já chci vědět co bude dál." Vážně, dokoukala jsem to strašlivě rychle, na svoje poměry obvzlášť :D
Celkově nejsem fanoušek romantiky, řešit vztahy a tak dále mě spíš otravuje, a tady se dá říct že anime je primárně o vztazích, ale zároveň je taky o těch přátelských vztazích, hudbě, životě, lidskosti...a všechno je to tak úžasně podané, že mě to prostě nemohlo nebavit.
Děj má své zvraty, takže se člověk těší na další díly, což je úžasné když si vzpomenu na Vampire Knight :D
Co se týče postav, tak prostě pecka, postavy jsou super, mají charakter, úplně jsem si zamilovala Nanu <3
Nebyl tam snad charakter který by mi vysloveně vadil protože by byl úplně tupý, a jestli ano, tak jsem na něj úspěšně zapomněla. Dalo by se diskutovat o Hachi, která měla chování poobné velké části anime dívek, ale z nějakého důvou mi nevadila, nerozčilovala mě. Ona byla svým způsobem vlastně fajn. Moc nemusím Takumiho, je děsně bez emocí, a strašně jsem si přála aby si Hachi vybrala kohokoliv, ale jen ne Takumiho >.>
Co se týče OST, openingů, endingů a hudby celkově, tak vzhledem k tomu že jde o hudební anime, byla by škoda, aby to za moc nestálo, a naštěstí i tady jsem byla nadšená *--* Z openingů jsem si nejvíce zamilovala Rose, ending byl taky jasný, z OST se mi hodně líbilo Zero, ale prakticky každé OST bylo dobré, a pak ještě Reirina píseň A Little Pain je boží.
Abych jen nechválila, přesuneme se ke grafice (ok, nedávno jsem někde četla obrovský hate na to, že se tomu grafika vlastně neříká, ale všichni víme co tím myslím), ale to nebude nalouho, tam si stačí říct "rok 2006" protože je jasné že tam to bylo na trochu jiné úrovni než dneska. Je zvláštní že jsem si zamilovala další anime z roku 2006, odkud je velká část mých oblíbených anime, asi to je osudový rok nebo tak :D Místy jsou pohyby postav vážně zvláštní, popravdě se mi vůbec nelíbila videa k openingům, hlavně k třetímu, ale prostě, to se nedá nějak vyčítat. A naopak se mi děsně líbí oči v tomhle anime ^^
Takže nějaké to shrnutí - rozhoně se to zařadilo k mým oblíbeným anime, Nana je boží >w>

Akicon 2015

1. listopadu 2015 v 18:15 | Renyu |  Diary
Tak tedy, je po Akiconu a aby mělo chození na cony nějaký smysl, chtělo by si ho pamatovat.
A jak si líp něco zapamatovat, myslím vážně dobře zapamatovat - než si to připomínat.
Nejlíp si to připomenout hned po tom, co jsme to zažili, protože to toho má člověk v hlavě prostě nejvíc.
Aneb hodinu poté, co jsem se vrátila domů jdu psát rádoby report.
Upozorňuji, že článek obsahuje hromady mých plků a nic zajímavého, takže až zjistíte, že jste četli jen hromady plků a nic co by vás zajímalo, tak byste neměli být překvapení.
A pak upozorňuji, že mi nějak nejde se mi nechce otáčet fotky, pardon.
V pátek jsem na Akiconu nebyla. Zaprvé bych tam stejně nemohla zůstat do večera, takže by to pro mě znamenalo jen pár hodin, na což je 250 prostě dost a zadruhé jsem stejně byla celý den pryč, takže bych tam ani jít nemohla. Stejně jsem ale potkala asi šest cosplayerů, hehe.
Večer jsem se snažila jít spát brzy, ale nějak zvlášť mi to nevyšlo, a už vůbec mi nevyšlo spaní jako takové, takže jsem naspala tak čtyři hodiny, a řekla bych, že i tak si děsně moc přidávám. (čtěte cca dvě a půl)
Před pátou jsem totiž už vstávala, abych stihla bus v pět padesát a předtím se jakžtakž připravit. Brala jsem si no..teoreticky by se to dalo nazvat "civilní verze Gumi" ale, řekněme že ty uvozovky tam jsou správně. To proto, že mi bylo jasné jak nadšeně bych se patlala s čárama na Matryoshku, takhle po ránu :'D
No pak jsem nějak jela. Vzhledem k tomu, jak moc bylo brzy jsem nepotkala nikoho kdo by taky jel na akicon, divnolidí byl sice bus narvaný, ale ti byli divní zase v jiném ohledu.
Když jsem přijela na Chodov, zjistila jsem, že historie se opakuje. Stejně, naprosto stejně jako vloni se mi povedlo se ztratit. Vlastně to tedy vůbec stejné nebylo. Protože vloni se mnou šlo dalších sedm lidí, zatímco tentokrát jsem šla hezky sama jako retard s orientačním nesmyslem, takže jsem běhala furt dokolečka po Chodově, DOKONCE jsem chvíli stála přímo před KC Zahradou, ale z nějakého důvodu ji mám zafixovanou že je buď bílá nebo světle růžová, vážně, nepřebarvili ji? Jinak totiž nemám tušení, jak by mě to napadlo.
A samozřejmě, neměla jsem brýle, takže jsem si nepřečetla nápis, takže jsem si řekla "sakra já se ztratila" a šla pryč :'DDD
Kdyby takhle někdo pobíhal v nějakém filmu, asi bych se mu děsně smála, hehe.
Naštěstí jsem kolem sedmé narazila na jednoho kluka s taškou co měla anime motiv, a ten mě tam zavedl. Prý v tu dobu lidi začínali hromadně vstávat, protože někdo nařídil budíka a ten se rozeřval po celé té ubytovně kde přespávali, a všichni ho chtěli zabít, ale já se přiznám, že jsem za toho člověka popravdě řečeno docela vděčná :D
Samozřejmě jsem vděčná hlavně tomu klukovi s taškou, takže jestli se někdo v tom popisu vidíte, tak vám hrozně moc děkuju!
Když jsem dorazila, šla jsem na zvukovou zkoušku kvůli AJDORU, popravdě jsem byla do té chvíle ještě docela v klidu, stačilo mi ale jen vyjít na jeviště a úplně jsem ztuhla trémou a to tam v tu chvíli nikdo nebyl.
Po zkoušce jsem vyjela naproti kamarádce, cestou potkala pár lidí a vysvětlila jim kudy ke KC Zahradě (tu cestu snad už nikdy nezapomenu) a bála se že mě budou chtít zabít protože jsem to určitě popsala blbě. Naštěstí, když jsem znovu šla zpátky, tentokrát už s kamarádkou, potkaly jsme je a netvářili se naštvaně, ale spíš vděčně, protože si stihli koupit vstupenky.
S kamarádkou jsme šly na první přednášku - Pixar - příběh, který se nevyprávěl od Arashi. Malý sál byl docela narvaný, stály jsme a za námi stáli lidi až ke dveřím. Není se čemu divit, Pixar je samo o sobě téma, co neurazí, řekla bych že každý něco viděl, něco zná. Navíc byla vtipná a skvěle přednášená. Slyšela jsem sice někoho, že si stěžoval, že toho bylo málo, já se ale třeba dozvěděla hodně a spousta věcí mě překvapila, a myslím si že jsem nebyla jediná, přestože Pixar nastudovaný nějak zvlášť nemám.
Dál jsme šly do velkého sálu napřednášku o Jasukuni od Zízy. Tam jsem se toho dozvěděla ještě víc, už jen proto že - přiznám se - šla jsem tam a neměla jsem tušení o co jde a ani jsem tu anotaci nečetla. Přednáška byla zajímavá, na zajímavé téma a rozhodně jsem se z ní hodně dozvěděla, jen mi připadalo, že jde hodně cítit určitá nervozita, občasné zakoktání nebo delší odmlčení si, což bohužel celkový dojem z přednášky docela ničí. Já ale i tak obdivuji každého kdo vůbec dokáže přednášet, protože bych asi bez koktání nedala jedinou větu, zvlášť už vůbec ne o takovém tématu.
Ok, tak teď tedy rovnou shrnu celé AJDORU. Rovnou říkám že jsem to děsně vyfailila, pokazila, zmrvila, heh asi nemá cenu se vymlouvat na trému (tu má stejně každý), lehké škrábání v krku (dneska je to horší a jestli se to vyvine tak zítra nemluvím), mikrofon (do toho jsem nikdy nezpívala...ok vlastně jednou jo, na dovolený v Turecku když mi bylo osm...sakra, tak si škrtám další "výmluvu"), lidi (před lidma jsem dlouho nezpívala) no a já nevím na co se ještě tak dá vymlouvat. Prostě jsem to pokazila, vím to, hlavně první písničku, tu jsem si doma připravovala a těšila se jak budu moct na jevišti k té veselé melodii nějak blbnout, heh, nakonec jsem byla tak ztuhlá že jsem se nepohla, u refrénu mi přeskočil hlas, no prostě jsem to zkazila a bylo mi to líto. Lie jsem zazpívala o něco líp a pak obdržela úžasný potlesk, vážně, lidi děkuju, v tu chvíli jsem měla strašně velkou radost, takový potlesk přece pak nemůže znamenat až tak velký fail.
Každopádně, i kdybych Lie dala ještě stokrát líp, nesahala bych ani po paty ostatním. Lusi zpívala báječně, ostatně, co soudím podle záznamů, jako vždycky. Sýr mě hrozně rozesmál, a ještě před soutěží tam všechny uklidňoval a rozesmíval, za to mu musím hrozně poděkovat, strašně mi zvedl náladu. Kitsune měla sice hroznou trému a příšerně se klepala, ale vážně neměla proč, protože při celém jejím výstupu jsem tam seděla s husinou a nějak "wow" - nic jiného bych asi ani neřekla, a popravdě, výhru jsem nejvíc přála jí.
Dál musím zmínit porotu, která se podobně jako Sýr snažila vytvořit co nejpohodovější atmosféru, že mám boky jako skříň si budu zpívat ještě strášně dlouho a hrozně jim za to chci poděkovat.
Na otázku jestli se budu účastnit i příští rok odpovídám ano, protože nejsem spokojená se svým letošním výstupem a chci si to napravit. Pokud mě teda rovnou nevyhodí, abych nekazila kvalitu soutěže, jako letos, kde by beze mě byli fakt jen lidi u kterých se vám písnička líbí pomalu víc jak originál.
Potom jsem měla tak hodinu a půl, kdy jsem jen procházela po Akiconu, fotila lidi, fotila se s lidma, kecala s kdekým, nechávala si kupovat jídlo a pak se složitě dobírala k tomu jak vrátit (lol, omlouvám se za svoje matematický schopnosti), objímala free hugs, fangirlovala nad kdekým a kdečím a pak pár lidí mi dokonce pochválilo moje krákorání, což i kdyby řekli jen tak protože je nenapadlo nic jiného, tak jim hrozně moc děkuju a hroznou radost mi udělali.
Kaneki byl super, měl by se ale fakt hodně hlídat :'D
Takové to když potkáte lidi od vás ze školy :'D
Ayaku je tak strašně roztomilá! *-*
Ale fakt ty fotky hrozně blbnou .-. (nebo jsem prostě takový noob a lenoch v jednom) každopádně mám chuť se znovu kouknout na Durarara :3
Levi :3
Potom jsem si koupila nudle a asi hodinu jsme s kamarádkou jen tak seděly venku, jedly,povídaly si a stalkovaly sledovaly kolemjdoucí a kolemběžící cosplayery.
Pak jsme se vydaly na poslední sobotní přednášku na kterou jsme šly - Lego Kontra Japonsko od Abbeho a Neoworma. Sice jsem nikdy nebyla nějak obrovský fanoušek lega, přednáška byla podaná ale tak dobře, že mě to vážně bavilo, přednášející byli vtipní.
Pak už jsme musely jet, bohužel. Je mi docela líto, že jsem nebyla na vyhlášení. A pak samozřejmě spousta přednášek zněla zajímavě, třeba Stalking pro začátečníky :'D
Ale i tak jsem domů přijela hrozně unavená a šla spát kolem devíti, tentokrát jsem spala jak zabitá.
Ráno mě vzbudil budík, pak zvonil druhý a třetí a mě se furt nechtělo vstávat, popravdě se mi nikam nechtělo. Stejně jsem na sebe ale napatlala makeup, nasadila si na hlavu paruku a zjistila že všechen rádoby styling nedrží, bohužel, budu to muset zkusit nějak obnovit, i když ono to nikdy nebylo nic moc >.>
Na půlce cesty mi došla zpráva od kamarádky, že jí je blbě. Hurá. Tak ve mě vítězil pocit, že jsem unavená, táhnu se s hnusným cosplayem, nejlíp bych udělala kdybych zůstala doma, nikam se mi nechtělo, ale zase jsem nějak nechtěla vstávat a jezdit zpátky, navíc jsem slíbila zase jiné kamarádce a kamarádovi že jim něco přivezu, tak jsem se prostě znovu vydala ke KC Zahradě (po cestě mě ještě nějaká starší paní seřvala, že Halloween v Česku je největší ohavnost světa). Při vstupu mi byla zabavena staffka, což.. no moc nechápu jak by někomu mohla ublížit věc která je ráda že drží při sobě, na druhou stranu se musí nechat že bez ní se člověku pohybuje mnohem líp, takže to přecejen mělo nějaká pozitiva.
Chvíli jsem se tam nějak motala sem a zpátky a sem a zpátky, měla jsem vážně děsnou náladu, ptala jsem se sama sebe jaký má tohle smysl, co tam vlastně dělám a proč se nevykašlu rovnou na všechno. To mi vydrželo tak půl hodiny. V deset jsem si řekla, že bych mohla zajít na nějakou přednášku ať zabiju čas do dvou, chtěla jsem jít na Novinky v anime II a Genderovou iluzi, jenže od těch přednášek mě ještěhodina dělila tak jsem šla oxidovat do velkého sálu na promítání Pozor, princezna! Popravdě to na mě bylo, nevím jestli jen v tu chvíli nebo celkově, moc trhlý, takže jsem po jednom díle odešla. Nějak jsem se tam motala, pozdravila a objala se s pár lidma, což, i taková prkotina - mi hrozně zvedla náladu a napadlo mě že bych se mohla kouknout ještě na burzu. Do té ale zbývalo nějakých deset minut, tak jsem se nějak zamotala mezi lidi a začala s nimi kecat :D
Což mi, ať to bude znít jakkoliv hloupě zvedlo hrozně náladu, prokecali jsme tam zbytek akiconu o naprostých úchylných kravinách, nakonec jsem na přednášky kam jsem chtěla jít ani nešla, takže za celý con jsem byla na třech přednáškách :D Vážně, asi to ani jeden z nichnečte, ale děkuju jim hrozně moc :'3 Ještě jsem prošla obchody a koupila si pár plakátů a dárky pro kamarády. V tu chvíli tam nějak byl výprodej poškozených plakátů za deset korun což se mi skvěle hodilo :'D
Pak bylo tedy ono zakončení, Grek byl super, a už se těším na příští rok, wtf.
Po zakončení jsme ještě chvíli jen tak chodili po Zahradě a nějak si říkali "užje konec" a pak jsem musela jít protože autobusy v neděli ._.

Tak a nějaké to shrnutí. Co se týče přednášek, byla jsem na třech, takže asi nemám co kecat. Všechny tři byly fajn, každá měla něco do sebe, ale to jsem tu už rozpisovala. Co se týče organizace, nemám absolutně co vytknout, organizátory obdivuji, zrovna já musela být někdo kdo asi lezl pěkně na nervy (přišla jsem v sedm ráno, chtěla koupit lístek, chtěla jít na zkoušku a šla jsem předním vchodem, další den přitáhla tu staffku a tak dál a tak dál), omlouvám se za všechno. Šatna fungovala taky skvěle, tam se mi pro změnu v sobotu podařilo ztratit lístek (y)
No, jediný co bych tak vytknout mohla je to, že některý zabavený věci by vážně neměly jak ublížit, uznávám sice, že v tom prostoru by to nemuselo dělat dobrotu, kdyby bylo víc lidí kolem, ale to mi připadá, že spíš se zničí ten předmět ve většině případů, a třeba některé kostýmy zaberou více místa samy o sobě. Jako já snad ani nemám nějak právo si na to stěžovat, moje staffka je velká a dost vysockovaná, ale zabavovat kytary, pánvičku, nebo pistole z papíru je moc. Ale to je asi tak všechno, nevíc to už někdo zmínil na zakončení.
Pak už vážně nevím co napsat.
Akicon jsem si celkově užila, i když to chvíli vážně vypadalo, že si ho neužiju vůbec.
A co vy, byli jste na Akiconu 2015, a popřípadě, jaké máte dojmy? ^^



a ještě jedna věc, co jsem ze zakončení pochytila, v žádném reportu nesmí chybět zmínka na akicon jaro, protože neexistuje.