Welcome sweetie~

Nudíte se hodně?

Rin + len dance by chuuCamiiPojďte mě zaspamovat! :3Rin + len dance by chuuCamii

blog mi pomalu umírá .-. chvilku strpení, snažím se to tu oživit :3
kašlu na to!! půl dne se píšu s blbinama do boxů a podobných kravin a pak se mi to smaže kvůli připojení .-. vím že to je hloupost ale beru to jako signál, že si mám dát minimálně pauzu. A taky mě to znamenitě naštvalo.

Říjen 2015

Střihoruký Edward

28. října 2015 v 9:44 | Renyu |  Kreslím
Sice je to kresba kreslená tak tři týdny zpátky, ale je fajn mít pocit, že něco dělám, takže ji sem stejně přidávám ˘^˘:'D

NES-TÍÍ-HÁÁÁM

23. října 2015 v 18:32 | Renyu |  Téma týdne
Jo, myslím to vážně. Sakra mám pocit že nestíhám, nestíhám a nestíhám.
Proč? Protože se mi nějak všechno nahrnulo do jednoho období což je děs.

1. Za týden je Akicon
A to jsem plánovala nový cosplay, lol :'D Když jsem zkazila co jsem mohla, tak jsem ho odložila až na později, protože dvacátého osmého prodávají látky ve slevě a já jsem socka :'D

2. Šití
Když už něšiju cosplay pro sebe, šiju cosplay pro kamarádku. Respektive jsem dneska začla. A protože jsem jí to slíbila, tak to sakra budu muset dokončit, jinak bych sama sebe ukamenovala. Sobě ať zmrvím co chci, ale pro kamarády to neplatí.

3. Zpívání
Přihlásila jsem se do Ajdoru. Furt neumím texty. Vtipnější je, že pořádně ani tu melodii. Protože jak si vybrat písničku líp než "první krátký a veselý co mě napadne" Bude to zajímavý.

4. Italština
Konečně jdeme k jinýmu tématu, yay! Bohužel k horšímu. Z posledního testu jsem obdržela nádhernou kouli (náhodou za tenhle rok svoji první, abyste neřekli, doteď jsem tam měla samý jedničky a pár dvojek) a slíbila jsem si, jak si ji opravím až budeme psát velký testy. Jsem zvědavá, jak se těch šest A4 definic historie italskýho filmu, a další čtyři A4 článku o Olympiádě naučím. Ještě že gramatiku chápu.

5. Další předměty
Ano, já mám mimo těch deseti italštin týdně ještě jiný předměty. A samozřejmě, stejně jako italštiny, který se píšou třetího se to nějak všechno sešlo buď příští týden do těch dvou dní, nebo ten další týden. Fyzika, matika, angličtina, chemie, šutrologie biologie, zeměpis....a ještě jsem si vymyslela referát na výtvarku. Wow.

7. Příbuzní
Ano, ještě k nám přijeli na TENHLE týden příbuzní z Anglie, co u nás jsou dvakrát do roka. S dětma. Hádejte třikrát, kdo je má hlídat.

8. Doktoři
Jdeme si hlídat jídlo, zapisovat jídelníček a chodit na prohlídky, yay. (ok, tady dělám z komára velblouda, to moc času nezabije)

9. Posilování
Posilovat musím a chci, jelikož svaly jsou zdravější, hezčí a hlavně těžší než tuk. Navíc jsou to hlavní o co jsem přišla, takže je vážně nabrat potřebuji.

10. 71.Blog atd..?
Ještě bych byla ráda zase jednou aktivní na blogu, odpověděla na tu hromadu nezodpovězených otázek na asku, do toho mi píše právě denně najednou hrozně lidí, a samozřejmě, co je LEPŠÍ žrout času než počítač?
No ne, člověk k němu jednou sedne a najednou už od něj nevstane protože u něj pomalu zestrárnul.
Well, zase přeháním.
Radši budu končit, trochu mě ... eh... čas...
Dobře, teď sakra hodně přeháním.
Tenhle článek píšu vlastně hlavně proto, abych něco k tomu tématu napsala, abych vůbec něco napsala, ale zase nejsem schopná z tý desítky ani pořádně udělat sedmdesát jedničku, takže vidíte že jsem vyšťavená :'D A taky proto aby mi deset lidí po conu nenapsalo že mě vidělo, a že jsem jim měla dát vědět že tam budu a tak dál, tak sem rovnou házím i svůj rádoby plán (omg já někam jdu na víc jak den)
A pak taky proto abych se tu pochlubila, kolik toho na nás hodila naše skvělá učitelka italštiny, (ty druhý dvě ani ne), fakt nechci vědět kolik stránek bude ta písemka mít :D
Tak, já se loučím a doufám, že stíháte líp, než já.

Útržek z prázdnin

18. října 2015 v 15:37 | Renyu |  Fotím
Znáte to jak prohrabáváte počítač a najednou narazíte na pár rádoby uměleckých snímků z dovolené?
Renyu je sem jde spamovat!
Ok, je jich jen pár. Takže je to spíš útržek než fotky c:
Ale stejně je sem můžu dát, ne? ^^

A tímto ten útržek končí c:

Proč miluju Harryho Pottera

18. října 2015 v 12:20 | Renyu |  Knihy~
Když mi bylo devět potkala jsem svou úžasnou kamarádku (která se čistou náhodou narodila ve stejný den jako Sirius Black, jak jsme před pár dny zjistily). Tehdy jsem ale byla malé, hloupé a velice zvláštní malé dítě, co moc kamarádů nemělo a naprosto milovalo knihy, nad kterými jsem trávila téměř veškerý svůj volný čas.
Kamarádka byla také takový ten dětský outsider, navíc byla tehdy ve třídě nová, což znamenalo že si ještě nové kamarády ve třídě moc najít nestihla. Už ani nevím jak, každopádně vím, že jsme tehdy šli na nějakou výstavu králíků, holubů a podobných zvířat (výstava zvířat...jestli to zní hodně divně tak se omlouvám, nějak nejsem asi schopná myslet) a protože já neměla kamarády, šla jsem se bavit s tou novou holčičkou (nebo jsme na sebe prostě vyzbyly, to je nějak jedno). A tehdy přišlo zjištění, konečně dítě co mi rozumí, dítě které také rádo čte. Byla to velmi zajímavá debata, zajisté. (aneb o čem si povídají devítileté holky)
"Harry Potter to je moc hezká knížka, tu si určitě přečti."
Já shodou okolností měla Harryho doma, dostala jsem celou sérii knih tuším k osmým narozeninám od táty, do té doby jsem na ni ani nešáhla, vlastně nevím proč.
V tu chvíli mi ale už byla doporučena, a to člověk musí něco dělat.
Jednou večer jsem si teda sedla na postel a otevřela první knihu. A nechala se pohltit.

Zůstávám doma! <3

17. října 2015 v 12:30 | Renyu |  Diary
Well, píšu to opožděně, protože jsem se to dozvěděla včera, každopádně mamce volali že smím zůstat doma!
To je úžasné!
Dozvěděla jsem se to při cestě autobusem a myslela jsem, že zařvu radostí na celý autobus, což...což se mi povedlo nějak ovládnout i když asi ne perfektně, protože se po mě stejně pár lidí otočilo.
Kdybyste mi před týdnem oznámili, jak velkou budu mít radost jen a pouze z toho, že se po škole vrátím domů, že v pondělí půjdu zase do školy a budu psát test z biologie a dějepisu.
Že dostanu špatnou známku z písemky z italštiny, co jsme psali v pátek.
Že budu dělat domácí úkoly.
Že se budu učit definice povrchu v italštině.
Že budu dělat to všechno na co si všichni ve třídě tolik stěžují. Že budu moct taky.
Kdybyste mi před týdnem oznámili, jak budu šťastná za tohle, asi na vás nevěřícně vyvalím oči.
Ještě víc bych je ale valila, kdybyste mi vloni oznámili, že za rok budu o dvanáct kilo lehčí a budu mít podváhu.

Každopádně jsem šťastná, že můžu zůstat doma, nemusím přerušit studium, rozloučit se s kamarády, ležet v nemocnici a rodinu vídat jen když přijdou na návštěvu, vzdát se svých koníčků, jsem tak šťastná!
A samozřejmě se budu snažit abych k tomu nikdy nedospěla, to je jasné.
Jím, jím a jím. Vážně z těch dob, kdy jsem jedla třikrát denně a teď najednou jím osmkrát denně, je to šílené, přijde mi že skoro nedělám nic jiného :D
Taky trochu posiluji jelikož moje tělo přišlo spíš o svaly než o tuky. A svaly jsou hezčí, zdravější a těžší. A to je přece všechno to, o co mi jde.
A pak všechno zapisuji, takže furt musím hlídat kdy jsem co sežrala :D
Díky tomuhle jsem si ale taky hrozně uvědomila, jak super lidi kolem sebe mám, málem jsem se rozbrečela dojetím, když se to rozkřiklo po třídě a moji spolužáci začali vymýšlet, jak mě zavřou do kabinetu fyziky (aby za mnou nikdo nešel) a budou mi dávat jídlo, než přiberu, jestli budu muset do nemocnice. Že mě nepustí. Fakt, jsou úžasní.
A to nemluvím o kamarádech, ať jsem jim to říkala nebo psala, co mi radili jaké doktory můžu potkat, nakázali mi víc jíst, oznámili mi že nikam nejedu protože jdu na Akicon a to je důležitější, poslali mi virtuální facku, nebo doufali se mnou...všichni mi psali tak úžasné věci, vážně lidi, já vás žeru prostě.

Nechci jít dál. Chci zůstat TADY

14. října 2015 v 19:40 | Renyu |  Diary
Jaký je to pocit, vrátit se domů a uslyšet, že se tam možná za pár dní nebudete moci jen tak vrárit? Že budete odtrženi od své rodiny? Od svých přátel? Od svých koníčků? Od školy kterou naprosto milujete, i když je náročná? Od všeho, úplně všeho, co pro vás kdy bylo nebo je důležité?
Zvláště pro takový domácí typ, co svůj domov miluje, neli dokonce uctívá, je závislý na všem co doma má, je závislý na své rodině, miluje své kamarády, miluje naprosto všechno co v jeho životě je a o co nejspíš přijde.
A proč? Protože si jednoduše nevážil toho, co měl.

Jak já závidím všem těm slečnám, co řeší každé hloupé kilo, každý faldík, sem tam si zacvičí a pak si vezmou rajčata s mozzarellou a chlebem k večeři. Žijí si vesele a spokojeně, možná se sem tamjuknou na tu váhu, ale berou to nějak jen pro ten vzhled, a samy vědí, že jim sice jde o to aby byly hezké, ale zase ne tak moc. Jak já jim závidím, vlastně závidím svému minulému já, protože přibližně půl roku zpátky jsem byla na tom naprosto stejně.

Dneska jsou věci ale už úplně jinak. Mám podváhu. Bolí mě sedět. Je mi pořád zima. Před několika dny jsem si sama začala uvědomovat, že to už není dobré. Že už jsem zašla dál, než jsem chtěla.
Včera večer jsem nemohla usnout. Měla jsem jít k doktorce na prohlídku. Věděla jsem, že budu vážena, a věděla jsem, že mi bude oznámeno, že mám podváhu. Už v ordinaci mi řekli, že budu chodit na pravidelné prohlídky, a že budu sledována.
Během dne se však ozvali ještě s tím, že mě chtějí hospitalizovat v nemocnici.
Jestli budu muset jet se dozvím v pátek, podle výsledků odběrů krve.
Když to dopadne dobře, dostanu měsíc času na to abych postupně přibírala, chodila na kontroly a dokázala, že do léčebny nemusím.
Když ne...můžu se rozloučit se vším. Bojím se, neskutečně se bojím, že by to mohllo dopadnout takhle. Chci být doma s rodiči, sestrou a babičkou, chci psát, číst, kreslit, cosplayovat, zpívat, scházet se s kamarády, dívat se na anime, učit se do školy, chodit do školy, stěžovat si na velký počet italských slovíček...žít dál život, jaký žiju, jaký se mi líbí.
Kéž bych se tak mohla vrátit v čase zpátky, žít chvíli pozpátku, a eudělat tolik chyb. Nebo čas zastavit. Nechci aby pátek kdy nastal, nechci, nechci, nechci.
Příliš se bojím, že uslyším zprávu, která byla odmalička moje noční můra. Že zůstanu sama v nemocnici, toho jsem se jako malá bála ze všeho nejvíce (proto jsem v nemocnici od svých pěti let už nikdy dlouho raději nebyla). Celkově jsem příliš rozmazlená, nechtěla jsem nikdy jít na internátní školu nebo tak. Z táborů i dovolených, vžd jsem si je užila, ale doma je prostě doma.
Ale nemocnice, tam se člověku dvakrát nechce.
Třikrát když bude muset nabírat, do čehož se mladým holkám jako jsem já celkově nechce. A když už tak raději v klidu a DOMA.
Kéž bych....mohla nějak utéct, nějak zařídit aby pátek nikdy nebyl.
Jenže to prostě nejde. Ať se člověk jakkoliv bojí, jakkoliv nechce, čas umí bý svině, a pátek stejně nastane. Nemůžu se vydat zpátky, jsem nucena jít jedním směrem, stále dopředu.
Bojím se, strašlivě moc.
Co se mnou bude dál?
Kdo ví.
Lituji všech kravin co jsem udělala, ale asi je pozdě. Jestli pro mě zbyde trocha štěstí...dostanu ještě ten měsíc. Nebo tam budu jen krátce...kdo ví.

Jak se nenudit ve škole aneb Renyu zase blbne

9. října 2015 v 18:06 | Renyu |  Téma týdne
Kvůli svému nestíhání šití cosplaye, pokoji, kde je nehorázný bordel, všude na zemi se válí látky, špendlíky, nitě, nůžky (kdo by se s tím uklízel když bude přece šít dál a ten bordel stejně bude narůstat?), kdy se probudím a zjistím že se i v posteli válely tři jehly, si připadám stále nějak vynervovaně, vystresovaně a to i v případě, že se ve škole nic nepíše, nejsou úkoly, nezkouší..
Naopak do školy jde člověk skoro rád aby se nemusel po pokoji dívat jak nestíhá, nemusel sedět u stroje a nadávat že mu zase vypadla horní nit, nebo dělat cokoliv jiného a chytat při tom výčitky, že zrovna nehýbe s něčím co už má dva týdny rozdělané.
Ráno naopak stíhám. Nemám problémy s ranním vstáváním,ráno vstávám ráda, ráda si uvařím snídani, ráda se připravuji na další den. Takže jsem i dneska všechno v klidu stíhala. Měla jsem tak čtvrt hodiny před odchodem, když jsem si vzpomněla na něco co jsem chtěla udělat už jakou dobu - tedy "němý den" - den kdy s lidmi komunikujete jen posunky a nápisy na malých papírkách.
Popravdě, byla jse tak přepadlá ze svého nestíhání, že se mi do toho nechtělo, stejně jsem se přinutila vstát z gauče, položit hrnek s čajem a napsat na dvě A4 několik frází. Proč taky ne. Aspoň to budu mít za sebou a užse mi nebude chtít tu blbost dělat, že ano.
Při příchodu do školy jsem si vytáhla cedulky s "Ahoj" a "Dneska nemluvím", bylo mi jasné, že to bude nejdůležitější. Hodně lidí ale vytáhlo otázku "Proč" na což jsem přiznám se, nebyla vůbec připravená, takže jsem pak o první hodině podváděla a vytvořila cedulku navíc s nápisem "prostě ze srandy". Vím, že bych neměla, ale zrova tahle cedulka se zařadila mezi moje nejpoužívanější a nevím co bych bez ní dělala.
Jestli vás zajímá, jak mi to prošlo před učiteli tak vám řeknu jedno - když mě tahle pitomost minulý pátek napadla, bylo mi jasné, v které dny tohle stoprocentně nedělat. Právě v pátek mám samé předměty, kde mi to projít mohlo, díkybohu.
Nejdřív máme tři hodiny italštiny, na ty jsem měla speciálně cedulky v italštině (mezi kterými bylo mimo jiné "já odpovědět nemůžu, zeptejte se jí" a šipka doleva a pak i verze se šipkou doprava, škoda že jsem to neměla šanci použít, i když by mě asi kamarádka zabila :'D ) - první profesorka byla spíš ráda, že se nebudu bavit s kamarádkou a bude mít aspoň jednou klid. Jen naznačila že mám o kolečko víc.
Druhá dostala absolutní záchvat smíchu. Ta byla nejlepší :D Třetí měla chrapot, takže to brala možná trochu dotčeně (vy mluvit můžete a nemluvíte a koukněte se na mě!), takže jsem jí nabídla pár cedulek. Odmítla. Ale jinak jí to nevadilo (taky byla ráda, že je klid).
Následovalo ZSV. Tam se mě profesorka na něco zeptala, tak jsem vytáhla cedulku "Dneska nemluvím"
"V tom případě dobře." odpověděla mi.
Přidala jsem ještě cedulku "Prostě ze srandy." nestojím o to, aby si o mě mysleli, že jsem nemocná, bylo by to hloupé. Profesorka rychle vyhrkla "Tak to tedy ne!", tak jsem jí odpověděla cedulkou "Omlouvám se."
"Tak tentokrát to povolím, ale je to vyjímečně!"
Poděkovala jsem jí nápisem "Děkuji" a tak se rozesmála.
Na chemii jsem mluvit ani vytahovat cedulky nepotřebovala, protože celou hodinu nám byla diktována nová látka. Ovšem měla jsem docela nervy, že se přeruší a bude se chtít na něco zeptat, tady by mi to neprošlo.
Nakonec jsme měli češtinu. Tam profesor kontroloval domácí úkoly a každý jsme měli přečíst svoje shrnutí nějaké pověsti. Když došla řada na mě, otočila se ke mě celá třída s pobavenými pohledy "bude mluvit, nebude mluvit?" a já v tu chvíli fakt nevěděla. Zachránila mě spolužačka, která vždycky mluví o něco málo víc než je třeba, a která se mě od rána ptala, proč sakra nechci mluvit a říkala, že ona by to nikdy nedokázala, která vyhrkla "Ona se rozhodla že dneska nemluví" a já mu prostě úkol odnesla, ať si ho přečte sám. Ten pak utrousil poznámku "a příští týden mluvit budete? A nebo mlčíte zbtek roku?" Musí se nechat, že to je zajímavá myšlenka, možná už na hodině češtiny nebudu mluvit nikdy, minimálně dokud nás bude učit on. Každopádně, díkybohu za slova té spolužačky, jinak bych to asi fakt přečetla, což by byla slušná škoda, bylo deset minut před zvoněním.
Jak reagovali spolužáci, to bylo všelijaké. Kamarádka se nabízela, že mi bude dělat mluvčího. Další si chvíli ťukali na čelo a pak uznali, že je to vlastně sranda, někdo se mě furt na něco ptal, aby mě donutil mluvit (kartička "na tohle nemám odpověď" to ale jistila prostě), pár lidí bylo sice hodně proti a jasně to dali najevo, ovšem většině to bylo nějak fuk, nebo to brali pozitivně, což bylo hrozně super~
A já si uvědomila, že jsem se tím hrozně odreagovala, strašně jsem si odpočinula, přišla na nový myšlenky.
Děkuji dni bez mluvení!
A teď se ptám vás, byli byste schopní se lišit od ostatních tím, že nebudete vůbec mluvit po celý den, ale budete mezi lidmi (sám doma by to dal každý, ts)? Nebo alespoň část dne (jako já, celý bych asi nedala...)? Zkoušeli jste to někdy?
Jaké byste si vytvořili cedulky?
A podnikáte občas taky takové kraviny, nebo jsem tu jedinej magor já? :'D

Čtení jen pro maturitu?

8. října 2015 v 18:52 | Renyu |  Názory etc
Víte, co se může stát nejhoršího, když už máte jednou dobrého učitele nebo učitelku?
Někteří z nás, (že ano Brite) co jsme si prošli větší škálou učitelů to víme velmi dobře a ono to dojde naprosto každému, kdo byl někdy školou povinný (což asi vy všichni) a potkal lepšího nebo naopak horšího kantora, někoho kdo se mu zamlouval více, či méně.
Odpověď je jasná - odejít. Z jakéhokoliv důvodu, na tom nesejde.
Nemoc, rodina, nespokojenost s vedením školy, osobní důvody, osobní důvody, nebo třeba osobní důvody.
Ať je to cokoliv, odejde a vy jste přišli o dobrého učitele.
Teď se jen modlit, že jeho nástupce nebude taková katastrofa, jaká by být mohla.
Jestli je nástupce katastrofa, to jsem se už naučila neposoudit po první hodině, ta řekne málo. Měsíc je však dostatečná doba.
A ano, právě uběhlo něco málo přes měsíc, co naše třída trpí, trpí na hodinách češtiny.
Aby bylo jasno, naše češtinářka byla skvělá. Byla popravdě lehce výstřední, to ano, ale hodiny s ní byly zábavné, originální, jedinečné. Vždy ji doprovázela až přehnaně optimistická nálada a zářivý úsměv. Na každém se snažila najít co nejvíc dobrého, každému se snažila pomoci s jeho problémy.
Víme, že neodešla trvale. Nebo v to spíše doufáme. Původně měla být už zpátky. Slibovalo se nám to, že bude pryč jen měsíc. Potom to byla polovina října. Potom to měl být listopad. Teď už jde o pozdní listopad, a my se začínáme v duchu obávat, že to nebude ani ten.
Nejen proto, že byla úžasná, ale také proto, že to co jsme dostali na náhradu možná předčí i úplně nejhorší co jsem doteď potkala. (ano, už to tu bylo jednou popisováno)
Jak jsem napsala, snažím se nesoudit po první hodině. Což jsem i tentokrát udělala. Po první hodině jsem měla na našeho profesora názor spíše neutrální. Mluvil docela normálně, smysluplně, nějak na něj nešlo mít zlý nebo dobrý názor.
Následovala hodina druhá, třetí, čtvrtá, pátá...a my si postupně začínali všímat těch zlých věcí (těch dobrých dvakrát moc nebylo).
Nechce se mi tu vypisovat všechno co dělá a nedělá, stejně to pro tenhle článek podstatné vůbec není. Jen aby bylo jasno, naše třída není jediná co si na něj stěžuje, a vůbec nikdo si na něj nestěžuje kvůli blbostem jako jsou domácí úkoly, nebo kvůli čemu si studenti obvykle stěžují (na to jsme příliš vyspělí, muhehe :D)
Mezi tím vším co řekl nebo udělal byla ovšem myšlenka, která mě hodně zarazila, a o které by měl být celý tenhle článek.
Měli jsme přinést čtenářské deníky a přes všechna nedorozumění, stížnosti a nepochopený systém (věřte tomu, kdybych měla vysvětlovat tohle, popíšu tak čtyři stránky), se dostal k tomu, že "nechápe proč máme na seznamu povinné četby od naší profesorky Den Trifidů, když není na maturitním seznamu, protože bysme neměli číst žádné knihy mimo maturitní seznam, protože nám to k ničemu nebude"
Takže my čteme jen pro maturitu?
Vážně?
Teď, v sekundě na šestiletém gymplu?
A když čteme jen pro maturitu, tak co budeme dělat po maturitě?
To už si nebudeme moct přečíst nic?
Bože, vždyť je to taková kravina.
Všichni ostatní češtináři, co mě kdy učili, s kterými jsem kdy mluvila vždy říkali, že čteme pro sebe.
Pro to, aby nás to bavilo.
Pro to, abychom se poučili.
Pro to, aby se člověk odreagoval.
Pro to, aby se člověk zamyslel.

Ne pro to, aby udělal jednu zkoušku.
Samozřejmě, ona maturita je velká zkouška, jedna z úplně největších za celou školní docházku.
Ale no tak. Pořád je přece jen jedna, ne?
Proč se tedy tak moc řeší už pět let před tím, než ji vůbec budeme psát?
Taky když jde dítě do první třídy, nikdo mu neřekne "za pět let už děláš přijímačky na osmiletej, ty malej smarde, koukej se na to učit a ne abys to zvoral".
Je pravda, že v obou případech jde o pět let, ale u toho dítěte se musí ještě nějak projevit jestli na ten gympl vůbec má, a jestli by na něj vůbec jít chtělo, samozřejmě.
Ale stejně mi připadá přehnané to řešit tolik už teď.
Ano, ovšemže je lepší být připraven, než připraven nebýt a je lepší mít načteno dopředu.
Ale že je zbytečnost číst knihy mimo rejstřík?
Že je nám to k ničemu?
Co si o tom myslíte vy?

Ale jak?

3. října 2015 v 8:09 | Renyu |  Téma týdne
Tak bych byla asi nehorázně nadšená, jelikož by to byl vážně rozdíl, vzhledem k mým momentálním sedmi stovkám v peněžence, lel.
Spíš než co bych s penězi udělala, protože to není zase tak těžké vymyslet, by mě zajímalo, jak bych se k nim sakra dostala.
Protože na to abych byla milionářkou, na to je potřeba velká spousta peněz. A ta se nevyčaruje jen tak z prázdna.
Je mi čtrnáct, nemůžu pracovat, takže bych si je vydělala těžko. Prakticky jediná možnost, jak si vydělat pod patnácti, ve velkém množství pod šestnácti (když budeme počítat vydělat si jakože vydělat si, ne žádné dárečky od příbuzenstva či kapesné) je tuším mít na něco talent a vydělat si talentem.
Na to mám moc málo talentu. Minimálně na to, abych si vydělala miliony.
Na kradení jsem příliš čestná - přísahám, vím že na to nevypadám, ale ukrást bych je doopravdy nechtěla.
Silně pochybuji, že mám někde někoho kdo by mi odkázal dědictví (jako kdybych žila v nějakém filmu tak o deset minut později od toho co jsem tohle napsala mi bude oznámeno, že pratetička ze sedmého kolene kterou jsem nikdy předtím neviděla, vůbec ji neznám, a s našima se neviděla tak dvacet let, takže se o ní nikdy nezmínili, nešťastnou nehodou před několika dny zemřela ale těsně před smrtí si čirou náááhodou vzpomněla zrovna na nás a jelikož byla velice bohatá, tak se z nás stanou milionáři - ale ve filmu nežiju).
Šance, že vyhraju loterii je pro mě stejně vysoká jako pro kohokoliv jiného.
Šance, že vyhraju nějakou soutěž by byla možná o něco vyšší než ta u loterie, přestože jsem nikdy nesoutěžila v ničem, kde by šlo o miliony, a nějak to eh..neplánuji?
Jak si ještě vydělat takových peněz?
Co já vím.
Jsem příliš velké dítě na to abych vlastnila miliony, stejně by mi nejspíš byly velice rychle zabaveny, tss..já bych si za ně přece nekoupila hromadu lízátek, na to tu jsou jiní odborníci, že ano?
No nic..kdybych se stala milionářkou....
....
....
.....
...tak bych se asi velmi rychle probudila.


Byl to velice záživný článek, já vím, ale nějak jsem právě vygumovaná xd