Welcome sweetie~

Nudíte se hodně?

Rin + len dance by chuuCamiiPojďte mě zaspamovat! :3Rin + len dance by chuuCamii

blog mi pomalu umírá .-. chvilku strpení, snažím se to tu oživit :3
kašlu na to!! půl dne se píšu s blbinama do boxů a podobných kravin a pak se mi to smaže kvůli připojení .-. vím že to je hloupost ale beru to jako signál, že si mám dát minimálně pauzu. A taky mě to znamenitě naštvalo.

Duben 2015

Jděte už do háje s tím vaším "ideálem"

9. dubna 2015 v 20:22 | Renyu |  Téma týdne
Ideál krásy blablabla. Tlustá blablabla. Hubená blablabla. Já chci blablabla.
Blablablablablablablablabla.
Jděte s tím už do háje.
Denně, denně, denně, DENNĚ (já to slovo už sakra musím zdůraznit víc než jsem zatím udělala) vídáme přihlouplé články o anorexii, obezitě, plus size modelkách a podobných blbostech.
O ideálech a neideálech krásy.
K čemu vám to sakra je?
K čemu?

Sto lidí. Sto chutí.
Každému se líbí jiný typ holek. Někdo má radši hubenější, někdo tlustší, někdo kilo sem, někdo kilo jinam. Někdo radši světlejší, někdo radši prsatější, někdo zase s delšíma nohama, někdo menší, někdo stydlivou, někdo nevázanou...sakra vždyť kdyby se mělo všechno řešit jako ta váha, ten ideál krásy, jsme tu do smrti, protože sakra každýmu se líbí něco trochu jinýho.
Takže "ideál" prostě NENÍ.
Není.
Ale co je, a bude tu ať chceme nebo ne je poměr tlustá-hubená. Teď nejde o to jestli má postavu jablka nebo přesýpacích hodin, ale vysloveně jen o váhu, ta tu zůstane.
Je tu.
A právě z toho vznikají ještě otravnější kecy, než je kec o "ideálu krásy"
"Ona je moc tlustá!"
"Ona je jasná anorektička!"
A plus size modelky, to je kapitola sama o sobě.



Pánové (a samozřejmě i dámy, ať už z hlediska přitažlivosti nebo konkurence), upřímně se vás ptám...
tlustá...hubená....
...a co třeba zdravá a spokojená?!

Všichni vnímáme o malinko jinak, kde je hranice "hubenosti" a "tlustosti" (musela jsem to napsat takhle dementně :DD)
Ale neznám nikoho, nikoho komu by se líbily úplné extrémy.

Teď říkáte "ale tohle přece není normální ani přirozené. To na ulici nepotkáš."
Není to tak běžné.

Ale je to.
A je to mezi námi.
A jak právě tyhle extrémy vznikají?
Ano, správně.
Vznikají z dívek, které měly třeba o tři faldíky navrch. A nebyly spokojené.
Nechci psát o tom, že se viděly v nějaké vyhublé modelce nebo co, protože ne vždy je to pravda.





Prostě jim vadila jejich postava.
A jak se zachovaly?
Nijak neobvykle. Přece, když mám problém, tak ho řeším. To je snadné.
Jenže si vybraly tu horší cestu.
Začaly týrat své tělo krutou dietou. Pokud to vzdaly, mohl z toho vzniknout druhý extrém.

Nebo, možná nějaká část dosáhla postavy o jaké snila když začínaly.
Jenže v tu chvíli už nechtěly tuhle, ale mnohem kostnatější postavu.
A tak se ptám...k čemu jim je pěkná postava..dokud se nemají rády?


Když se řekne ideál krásy, každý si vybavíme něco jiného. Někdo prsatější, někdo zadkatější.
Ale všem by se měla ta holka smát.
Protože...která postava je ideálnější než taková, s kterou je holka spokojená, zdravá, a šťastná?
Jinak, hodnoťte, komentujte, pište, ráda se podělím o vaše názory >w<

Panenčiny oči

8. dubna 2015 v 16:53 | Renyu |  Téma týdne
Na naše porcelánové, čisté tvářičky postupně malým štětečkem nanášel barvu, symbolizující červenání. Trochu to studilo. Teď, když jsem již mohla vidět, díky skleněným, modrým očkám a ne jen pociťovat co dělá, vše mi připadalo hrůzostrašnější. Naše nadýchané šatičky, porcelánové ručičky, běloučké podkolenky a černé botky. Naše učesané zrzavé vlásky. Kloboučky, které urovnával svými špinavými prsty. A co nejvíc mne děsilo,bylo zároveň tím, díky čemu jsem o tom mohla vědět. Naše studené, prázdné oči.
A taky to, proč jsme byly stvořeny.
Sklep, kde jsme se nacházely čerpal jediné světlo ze staré žluté žárovky, která samozřejmě světlo nezajišťovala po celém sklepě, ale jen po jeho malé části, takže zbytek místnosti tvořila černá a šedá. Možná za to mohlo obrovské množství nejrůznějších kovových nástrojů, o nichž jsem naštěstí neměla tušení, k čemu všemu se využívají.
Poté jsme tam byly my. Dvě stě šedesát osm naprosto identických panenek v nadýchaných růžových šatičkách, se zrzavými vlásky a prázdnýma modrýma očima.
Posledním co místnost obsahovala byl ten muž, jímž jsem tolik opovrhovala. Nevěděla jsem sice proč, ale stejně tak, jako naše chladná tělíčka obsahoval něco, plné děsu, plné strachu sama ze sebe, plné šílenství.
Nevěděla jsem co. Nevěděla jsem proč. Ani jak.
Takové ticho.
Slyšela jsem pohyby štětce.
Jeho poslední pohyby.
Teď, když jsou dokresleny poslední líce...
teď...nastává....
"Děti moje!" zvolal. Jeho hlas se po místnosti rozléhal, a dostávál se i do dosud nejtišších koutků, kam by se nic jiného nedostalo.
Mohl by se považovat za blázna, mluvícího sama pro sebe.
Ale on měl obecenstvo. Dvě stě šedesát osm porcelánových panenek se skleněnýma očima.
"Jděte! Jděte do všech koutů světa! Kam jen budete moci! Šiřte svůj duch -svou bolest, svou pomstychtivost, svou touhu a vášeň...mučení je povoleno! Mučte a živte se bolestí své oběti, než budete mít dost!"
Moje sestry, jestli je tak smím nazvat se okamžitě postavily a odkráčely. Se svými botičkami, šatičkami a kloboučky vstaly ze stolu a jejich prázdné oči se poslušně plnily tím, čeho se moje oči bály od samého začátku, šílenství, touhy, vášní a bolestí.
Proč ale já? Jsem jedinou, která nesní o zabíjení nevinných dětí, roznášení bolesti, nebo pomsty...proč jsem jí já?

***
"Vy...jste na tom stejně jako já! Osamělé! Osamělé! A proč jste osamělé? Protože se vás zmocnili lidé! Lidé jsou zlí tvorové! Ubližují všem a všemu okolo! Vy! pojďte se mnou! Svět bude náš!" zakřičel muž uprostřed hromady rozbitých panenek.
Bylo jich přesně dvě stě šedesát osm. A on. Měli spolu mnoho společného. Ani panenky, ani on nikdy nevypadali, jako ti, co umí pociťovat jakékoli emoce. Minimálně ne tehdy, když se někdo dívá. A měli ještě něco společného - zůstali osamocení, což si muž narozdíl od prvního uvědomoval. Jeho opustila, nádherná žena, kterou miloval více než sám sebe, přestože byla skrz naskrz prohnilá. Panenky zase přestaly uspokojovat malé holčičky a časem skončily v koši, nahrazeny za novější, a hezčí. Až na jednu, jedinou vyjímku. Ta by totiž nikdy nechtěla něco provést lidské bytosti, protože ona přišla o svou majitelku, či spřízněnou duši. Dokonce i panenky, nebo takový muž někde v hloubi cítí. Po dobu dívčina života pociťovala její lásku k ní. Kdyby mohla plakat, při konci na osmém roku jejího života, plakala by.
"Dám vám život! A pomstíme se!" zařval muž. Po tváři mu stýkal pot. Po srdci zoufalství.

***
Panenky šly. Ťap, ťap, ťap.
A já stála na místě. Jsem snad jedinou, která neztratila cit?

World of Possibilities 3

3. dubna 2015 v 10:14 | Renyu |  Píšu
Seděl jsem na Neině posteli v Neině pokoji, v Neině baráku. Byl to zvláštní pokoj. Moc...přeplácaný. Jedna stěna byla zaplavená fotkami. Fotkami na kterých byla ona nebo její kamarádi, byla to stěna plná zážitků. Pod fotkami měla postel s duhovým povlečením. Podlaha byla sice normální, dřevěná, ale potřpytěná třpytkami. Už jen z tohoto moje oči bolely. A to byl jen začátek. Růžový stůl, obrázky, plakáty, pastelky, fixy, nálepky, barevná skříň s hvězdami....její pokoj byl jako jiný svět. Bláznivý, veselý, a šílený svět. To bylo moc na mě.

"Nesu jahodový koktejl!" zvolala a přinesla na barevném talířku dvě skleničky.
"Hm, dík." ucedil jsem. Nechci doučování.
"Tak se tedy podíváme na matematiku!" usmála se na mě. Pomoc. Děsí mě. Jak se může tak usmívat nad matematikou? Matematika je čiré zlo!

"První co potřebuji je, abych tě přesvědčila, že matematika není tak strašná, jak ukazují ve škole!" pustila se do výkladu. Hm. To chci vidět. Ta mě nikdy nepřesvědčí.
"Matematika je úžasná věda, když se na ni podíváš. Tahle čísla..jsou..magická! Nejde jen o ty vzorečky! Jde o to, co se jimi dá vyjádřit! Jde o to, že..." takhle nadšeně a hloupě pokračovala celý zbytek odpoledne. Když konečně skončila, otevřela učebnici a se stejným nadšením pokračovala ve vysvětlování vzorečků. Nechápal jsem, kde se v ní bere tolik energie. To prostě normální člověk nemá. Ona vlastně není normální člověk. Jestli se považuje za normální, hrabe jí ještě víc. Nedalo se to poslouchat, tak jsem se o to ani nesnažil. Jediné co jsem pořádně slyšel a dokonce i sdílel v tu chvíli její nadšení byla věta "...tak pro dnešek to bude všechno, uvidíme se zítra!"
Moje nadšení ale netrvalo dlouho. Došlo mi, že tohle ztracené odpoledne, tuhle ztrátu času budu muset podstupovat denně. Nestačí jen, že ji uvidím každý den ve škole. Bude mě týrat svou obscéností i mimo ni. To bolí. Nejhorší na tom je, že jediná cesta jak se jí zbavit (mimo odstěhování se, což matka nikdy nepovolí) bude se matiku fakt naučit.
***
"Neie...není nádherná?" básnil už po stopadesáté Jack. Není. Je vlezlejší než on když básní nad její vlezlostí, kterou bere jako pozitivní vlastnost."Pořád tě tak baví?" zeptal jsem se.
"Zbláznil ses?! Samozřejmě že mě baví! Je dokonalá!" okřikl mne. Hm.
"Jacku! Ravene!" ozval se opět ten moc dobře známý hlas. Já jako obvykle začal dělat že tu nejsem duchem přítomen, tentokrát mě velmi zaujalo prázdné školní hřiště, které jsem viděl z okna.
"Ravene~!" zakňučela a začala do mě šťouchat prstem. To ji to doopravdy tak baví?
"Co sakra zase chceš?!" vybuchl jsem. V poslední době mi obvzlášť dělá problém se udržet.
"No..hehe, dostala jsem nápad že bych mohla pozvat svoje kamarády ze školy teď, když budou ty prázdniny na letní chatu, a nejvíc se bavím s vámi a Lucy, myslím že by nás to mohlo víc sblížit..co vy na to?" drmolila a nakonec se pořádně usmála. Ne. Ať ji to ani nenapadá. To by znamenalo ještě víc času stráveného s ní. Ne. prosím. Samozřejmě, já to vidím. Dokope mě tam. Prosím. Ne víc. Nechci víc Neie.
"Ano! Ano! Ano! To je úžasný nápad, Neie! Jsi skvělá! To nás perfektně sblíží! Pojedu tam moc rád!" nechal svoje halekání slyšet Jack. Tomu už to fakt leze na mozek. Nebo se nechal ovlivnit a zbláznil se jako Neie.
"Haha, jsem ráda že se ti ten nápad líbí, bála jsem se, že byste nechtěli jet, ale když vidím to vaše nadšení...co ty Ravene, mohl bys jet?" zeptala se. Ne. Nemohl. Ne. Mohl bych tu přece zůstat a užít si pár úžasných dní bez ní.
"Samozřejmě že by mohl!" dloubl do mě loktem Jack. Nesnáším tě za to, kamaráde. Tohle si u mě tedy pěkně odneseš..
"V tom případě fajn! Dohodnuto! Pojedeme na letní chatu!" zasmála se Neie a vesele odběhla.
Tohle mě jednou zabije.
Uff. Nesnáším svůj život.

Recept na Velikonoční Holubici a Italské Velikonoce ^^

2. dubna 2015 v 10:26 | Renyu |  Rady, Tipy :D
Jelikož (jak ti co mě trochu znají moc dobře ví) chodím na česko-italské gymnázium, a právě jsou všude Velikonoce, tak mě napadlo sepsat článek o tradicích tam ^^
A protože mám na blogu jinak samé kraviny, tak mě napadlo, že bych mohla napsat nějaký normální článek, kdo ví, třeba sem zavítal nějaký nadšenec do Itálie (jsi vítán, člověče! :3) takže projednou napíšu něco seriózního, o tom jak se slaví v Itálii tenhle svátek >w<