Welcome sweetie~

Nudíte se hodně?

Rin + len dance by chuuCamiiPojďte mě zaspamovat! :3Rin + len dance by chuuCamii

blog mi pomalu umírá .-. chvilku strpení, snažím se to tu oživit :3
kašlu na to!! půl dne se píšu s blbinama do boxů a podobných kravin a pak se mi to smaže kvůli připojení .-. vím že to je hloupost ale beru to jako signál, že si mám dát minimálně pauzu. A taky mě to znamenitě naštvalo.

World of Possibilities 1

26. března 2015 v 20:06 | Renyu |  Píšu
Přináším první díl těchto povídek, třeba to bude i někdo číst :'D
Enjoy it >w<

Nemám rád obchodní domy. Vždy jsou přecpané otravnými dětmi, uslintanými puberťáky, starostlivými matkami, kulhavými seniory a poté protivnými nánami. Všude jsou lidi. Všude. Nedá se hnout. Musíte stát frontu jako prase, abyste si vůbec mohli koupit hloupou tyčinku. Když chcete někam dojít, byť to jsou dva metry, trvá vám to několik hodin, protože obchoďák je narvanej k prasknutí.
A samozřejmě, moje sestra jako vždy zdrhla někam do neznáma (pravděpodobně ke kamarádce na noční dýchánek, jak to jedenáctileté holčičky dělávají), táta je v práci a mámě se prostě nechce, už ZASE musím nakoupit já.
Další nevýhodou obchodních domů je, že v sobě nemají žádný, ale absolutně žádný pořádek. Kdyby byly potraviny seřazeny podle počtu kalorií, abecedy, nebo váhy, všechno by bylo rázem mnohem jednodušší.
Ale ne, oni je nutně musí řadit podle já nevím čeho (nejspíš to mělo být podle druhu, ale některá jídla by pak vedle sebe být rozhodně neměla) tak mi hledání všech položek sežere obrovskou část odpoledne. A jakmile všechno najdu, taadáá - jdeme stát do fronty.
Zvedl jsem tašku s nápisem "Lidl", málem mi při tom upadla ruka a vydal se na cestu z obchodu. Bylo pět odpoledne, a to znamenalo další promrhaný den. Autobus má jet taky za jakou dobu, takže promrhám dalších dvacet minut. Hurá. Vážně, život je super.
"P-promiňte, ale...vypadlo vám jablko!" ozvalo se. Byl to dívčí hlas, a když jsem zvedl oči a podíval se, vážně to dívka byla (jak nečekané, že ano). Měla dlouhé hnědé vlasy, které jí končily někde v polovině zad, a na jedné straně si vytvořila takový ten maličký culíček, působila docela roztomile. Její oči byly šedomodré, možná že dokonce víc do šeda - přesto zářily životem, nadšením a radostí. Lehce baculaté tvářičky jí zdobily malinké ďolíčky. Byla sladká že by se jí diabetik vyhnul několika kilometrovým obloukem.
"Hm, díky" zabručel jsem.
"Máš rád jablka?" zeptala se mě s úsměvem na tváři. Proboha proč se mě sakra ptá? To snad ještě začne tancovat! Je šílená. S cizími lidmi se nemluví.
"Hm......jestli ho chceš tak si ho vezmi." ucedil jsem.
"Ale...to doopravdy smím? Děkuju!" zapištěla přehnaně šťastným hláskem a začala poskakovat, skoro jako by tancovala nějaký divný taneček.
Vzala si jablko a energicky se do něj zakousla.
"Jak se jmenuješ?" vyzvídala.
"K čemu ti to je? Vidíš mě poprvé a naposledy." odsekl jsem. Ještě by se mohla nastěhovat k nám do baráku, že ano.
"Uhm...omlouvám se, ale nově jsem se s rodiči přistěhovala a připomínáš mi chlapce ze sousedního domu." pípla. To snad ne. Ještě mi řekněte, že -
"A navíc by bylo lepší strávit ten čas na zastávce povídáním si s někým, autobus mi jede až za dvacet minut - a my už se přece seznámili díky jablku, ne?" usmála se a naklonila hlavu.
"D-dvacet minut? Chceš říct, že jedeš tím stejným jako já?!" vážně mě děsí. Prosím, prosím ať hlavně nežije ve stejný ulici jako já, tohle se mi vůbec nelíbí, ani trošičku. Je na mě moc veselá, sladká a kamarádská...ne to není to slovo...vlezlá.
"No to je perfektní! Alespoň mám co dělat v autobuse, cesta trvá sedm zastávek a i kdyby šlo jen o polovinu zastávek strávených povídáním si, bylo by to mnohem lepší!" zaradovala se. Jak může mít sakra radost z něčeho takového...počkat..
"Sedm zastávek?! Ale to jedu t-taky...nechceš mi snad říct že...?!" vyhrkl jsem. Ne, prosím ať nežije nikde blízko!
"To jsi asi vážně můj soused! Tak to tě zdravím, doufám že zůstaneme kamarádi! Určitě tě budu ráda navštěvovat!" usmívala se. Ta holka si ze mě musí dělat srandu. Nikdo se přece nechová takhle. Ta její veselost mě ubíjí. Prosím..ne...
***
"Tak a k večeři je zeleninová polévka, ta co mám tak ráda!" usmála se máma a naběračkou přenesla hustou tekutinu na můj talíř.
"M-mamí...co by se muselo stát, abychom se přestěhovali?" zeptal jsem se. Tohle by mohlo být skvělé východisko.
"Proč se chceš přestěhovat....vždyť sem chodíš odmalička do školy, stejně jako tvoje sestra, oba tu máte kamarády, já mám práci, táta má práci, prarodiče bydlí blízko, přírodní katastrofy nejsou, máme se dobře, co tě to napadá?! Navíc se do toho opuštěného sousedního domku přistěhovala rodina s dívkou přibližně ve tvém věku, je pěkná a milá, co kdybys ji pozval někdy na čaj?" řekla a při posledních slovech na mě významně mrkla.
Uff. Nesnáším svůj život.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama